Informační tabule: Denivky

Základní popis

Denivky jsou trsnatě rostoucí byliny. Z krátkého oddenku vyrůstají dužnaté silné kořeny, které jsou někdy hlíznatě rozšířené. Listy vytvářejí růžici, jsou jednoduché, celokrajné, poměrně dlouhé, složené podél střední žilky. Stonky jsou jednokvěté, častěji jsou zakončené šroubelem 1 - 6 květů. Květy jsou obvykle trojčetné. Plodem je tobolka.

Na  evropském území (Itálie, Slovinsko) lze v přírodě nalézt pouze žlutě kvetoucí denivku žlutou (H. lilioasphodelus) nebo zplanělou oranžovou denivku plavou (H. fulva). Ostatní botanické druhy rostou na území JV Asie (Čína, Korea, Sibiř, Japonsko) a kvetou oranžově nebo žlutě. Patří mezi ně např. denivka citronová  (H. citrina), denivka Dumortierova (H. dumortieri), denivka menší (H. minor), denivka Middendorfova (H. middendorfii) a denivka Thunbergova (H. thunbergii). Celkem bylo popsáno kolem 20 druhů.

První, co se člověku vybaví jsou oranžově kvetoucí okrasné rostliny, které pěstovaly už naše babičky. V Číně se ale již po staletí užívají jako zelenina a léčivá rostlina ke zklidnění. Konzumovat se dají téměř všechny části rostliny : květy lze zdobit saláty, poupata můžeme vařit a mladými křehkými výhonky nahrazujeme po blanšírování  zelené fazolky. Číňané za soumraku sbírají otevírající se poupata druhu denivky citronové (H. citrina), suší je a drtí na prášek, který se používá jako ochucovadlo polévek, protože jejich čerstvé květy mají skutečně lehce citrónovou příchuť.
 

Historie pěstování
Poprvé se můžeme o denivkách dočíst již v čínském rukopise z roku 2697 př.n.l. Jsou uváděny právě jako léčivé rostliny a zelenina, teprve později se začaly pěstovat pro svou krásu. Do Evropy se jako první dostala již zmiňovaná denivka žlutá (H. lilioasphodelus), později denivka plavá (H. fulva) kterou zmiňuje botanik Clusius kolem roku 1590. Jméno Hemerocallis dal rodu v roce 1753 Carl von Linne ve své knize Systema Naturae, kdy vycházel z řeckého „hemera“ – den a „kallos“ – krása. Od prvních zmínek o denivkách až do konce 19. století přiváželi botanici z Asie různé přírodní i pěstované odchylky jako např. H. fulva ‘Flore Pleno’ (introdukována 1869). Tyto rostliny byly shromažďovány v botanických zahradách, kde také začalo první záměrné křížení. Tak vznikl v Anglii křížením H. lilioasphodelus a H. middendorfii kultivar ´Aprikot´ (Yeld,1893) a nebo americký ´Mikado´ (Stout,1929). A právě Arlow B. Stout, ředitel New York Botanical Garden, je považován za otce denivkového šlechtění. V roce 1934 napsal rozsáhlou monografii „Daylilies“. Dnes je jeho jménem udělováno nejvyšší ocenění American Hemerocallis Society tzv. Stout Silver Medal, jež každý rok získává nejkrásnější denivka.
Specifickou skupinou denivek jsou tetraploidní kultivary (4n=44), které se začaly šlechtit od 60.let 20.století, protože mají silnější vzrůst, mají více květů a jsou celkově odolnější než botanické druhy.

Zahradní odrůdy denivek
Dnešní kultivary jsou výsledkem 70let šlechtění. Z různých botanických druhů, které původně kvetly pouze oranžově nebo žlutě, byla získána nepřeberná variabilita barev, tvarů a velikostí. U denivek můžeme sledovat širokou paletu charakteristik, jež jsou manifestací genofondu rostlin. Jedním
z nich je dormance (klidové období) rostlin.

Rostliny mohou být :

1. Dormantní – zatahující, které po nástupu mrazů zatáhnou nadzemní část (listy) a na jaře znovu obráží.
2. Polostálezelené – které nezatahují, listí sice uschne, ale vlastně je spáleno mrazem.
3. Stálezelené – jež nemají potřebu klidového období, jsou celoročně zelené a proto je u nás jejich listoví, ale velmi často i kořeny, poškozováno mrazem. 

Dalším ukazatelem může být výška rostliny. Rozlišujeme rostliny vytvářející trsy menší než 30cm - malinké neboli dwarfs, přecházející v nízké dorůstající 30 až 60cm,  střední s výškou 60 až 90cm a vysoké, které jsou vyšší než 90cm.

 Nejvíce se u denivek cení jejich nádherný květ. Na květech je hodnoceno mnoho znaků. Důležitá je velikost květu, který sahá od miniaturních – menší než 7,5cm po  velkokvěté – větší než 11cm. Dále rozhoduje tvar květu, jež může být kulatý, trojúhelníkovitý, hvězdicovitý nebo tzv.neformální (kaskádovitý, široce rozložený, podvinutý a zvlněný…). Může být také plochý, klenutý a nebo trumpetovitý, jednoduchý a nebo plný. Ranost kvetení je také různá. Hlavní sezónou je červenec, ale některé odrůdy mohou být buď ranné – kvetou o 3-4 týdny dříve, a nebo pozdní rozkvétající se zpožděním 4-6 týdnů. Remontantní odrůdy kvetou opakovaně např. na jaře a pak na podzim.
Nejvíce pozornosti se u denivkových květů věnuje barvě a barevným znakům.

Pro demonstraci zde uvedeme některé ze základních pojmů, kterými se květy hodnotí.

SELF	BLEND	POLYCHROME
BICOLOR	BITONE	MARGINS
EYE	BAND	HALO
MINIATURE	MIDRIB	DOUBLE