Kosatec nízký - Iris pumila

Mobilní verze

text: Milan Blažek

Přírodní výskyt – areál

Evropský druh s rozsáhlým areálem od České republiky po Ural, na severu  dosahující v západní části u nás na Říp /pokud uznáváme jeho původnost/, ale určitě s nejzápadnějším přírodním rozšířením v okolí Brna a Vídně, a dále pokračující přes severní polovinu rakouského a přes maďarské území na východ a na jih. Na jihu přírodní areál nepřesahuje Alpy a pohoří Balkan (Starou Planinu; nezaměňovat s geografickým územím Balkán!).

 

  

Na  Balkánském poloostrově je nahrazen blízce příbuznými druhy s malými areály - I. attica, v Chorvatsku I. adriatica, a na Apeninském poloostrově I. pseudopumila.

Na území na západ od Itálie až do Portugalska navazuje areál vzdáleněji příbuzných druhů z komplexu Iris lutescens.

Na východě od Karpat pokračuje z Dobrudži v severní části černomořské oblasti přes Krym po severní Kavkaz, a na severovýchodě po areál Záporoží po Rostov na Donu. Dále na východ navazuje Iris scariosa s centrem rozšíření v astrachaňské oblasti. Ten tvoří přechod ke středoasijskému I. glaucescens rozšířenému od orenburské oblasti do Kazachstánu.

Někdy udávaný Výskyt v Turecku, na jih od Kavkazu, se nepotvrdil. U kosatců bývá zdrojem podobných informaci špatné určení rostlin.

 


 

Otázka původnosti I. pumila na Řípu: samo místo odpovídá podmínkám v biotopech obývaných tímto druhem. Přítomnost jednoznačně vysazených tulipánů na tomto významném kulturním místě však prozrazuje, že i nepůvodní druhy mohou na vhodné lokalitě zdomácnět.

 

 

 

Otázka původnosti I. pumila na Řípu: samo místo odpovídá podmínkám v biotopech obývaných tímto druhem. Přítomnost jednoznačně vysazených tulipánů na tomto významném kulturním místě však prozrazuje, že i nepůvodní druhy mohou na vhodné lokalitě zdomácnět.

 

 

Morfologická charakteristika

Růstová variabilita a cytologické poměry

I. pumila patří mezi kosatce s nejvíce redukovanou nadzemní částí stonku. Základním znakem tohoto druhu jsou velmi redukované jednokvěté stonky, takže rostliny často označujeme jako bezlodyžné.

Květ je ukončením prodlužovacího růstu podzemní části stonku (oddenku). Bezlodyžnost kosatce nízkého může být příležitostně popírána v situaci, kdy rostlina roste v netypických podmínkách, např. v štěrbině mezi kameny. Kdysi jsem viděl v bratislavské botanické zahradě trs, jehož stonky přesahovaly délku 10cm. Nezkušenost může vyvolat pochybnost o pravosti druhu. Jinak je celková výška kvetoucích rostlin 10-15 cm.

Vrcholový vějíř listů je vždy jednokvětý, ale i zde se můžeme setkat s výjimkou: kdysi jsme mívali u silné rostliny z Balčiku na vrcholu stonku z téhož vějíře listů dva květy.V tomto případě to ale může být (trochu spekulativně) přičteno vlivu I. suaveolens. Zatímco kosatec nízký patří ke kosatcům ze základním chromosomovým číslem n=8, I suaveolens spolu s I. reichenbachii počtem chromosomů a i morfologicky patří k jiné skupině nízkých kosatců, která má základní číslo n=12. K jejich křížení s kosatci ze základním chromosomovým číslem n=8 rozhodně nemůže běžně docházet, i když rostou blízko sebe, tak jak je tomu v jihovýchodním Rumunsku a přilehlé části Bulharska. Zkušenost s umělým křížením kosatců různých skupin ale teoreticky takovou možnost nevylučuje. Tuto domněnku může podporovat nižší počet chromosomů u některých jedinců I. pumila ze styčné  oblasti areálů I. pumila a I. suaveolens, kde je narušený základní a standardní počet 2n=32.

U kosatce nízkého z Dobrudži ani jednokvětost stonků – v našem případě stonků přeměněných v oddenek, není vždy stoprocentně platícím pravidlem. U silnějších jedinců se velmi vzácně vyskytly i dvoukvěté vějíře. Potvrzení těchto podezření by však vyžadovalo morfologické a cytologické, a případně chemotaxonomické vyšetření kosatců z dotyčných populací v Rumunsku a Bulharsku.

Zajímavá je u čistého druhu I. pumila jeho schopnost rozvětvení oddenku, vedoucí u jednoletých oddenků k vytváření více než jednoho kvetoucího listového vějíře. U silných rostlin se stává, že na podzim založené pupeny, základy oddenků s růstem v budoucím vegetačním období, se v témže roce založené budoucí oddenky již na podzim větví. Tedy několik týdnů starý oddenek tvoří základ oddenků pro příští rok, které pak na jaře vykvetou podobně jako středně silné oddenky jednoleté. Rozkvétání tří květů na vrcholu jednoletého oddenku není vzácností, ale u výjimečně silných rostlin se v důsledku podzimního bujení vrcholových pupenů může na jaře na vrcholu jednoletého oddenku vyvinout i přes deset květů.

  

Iris pumila

  

Existujte i geografická odlišnost populací z různých částí areálu I. pumila. U jižních populací se někdy setkáme s viditelně menšími rostlinami než jaké jsou středoevropských.

Ve východní části areálu jde o jinou odlišnost: některé populace mají přímější listy, kalnější barvy květů a někdy i náznak nadzemního stonku. Ty pak byly někdy povařovány za samostatné druhy.

Mezi takovými jmény je nejznámější I. taurica a I. aequiloba. Problém je v těžko definovatelném areálu těchto rostlin. Studium by vyžadovalo shromáždění reprezentativního materiálu z nejrůznějších částí areálu, jeho kultivaci ve shodných podmínkách, a zhodnocení před zasažením rostlin všudypřítomnou virovou infekcí, která u těchto druhů silně ovlivňuje jak vzhled, tak i rozměry rostlin. To je důvod, proč tento nesporně velmi atraktivní úkol zůstává stále otevřený pro budoucnost.

Variabilita v barvě květů

Mezi druhy rodu Iris patří I. pumila k těm nejvariabilnějším v barvě květů. Základní  barva je častěji fialová než méně běžná, ale na každé lokalitě zastoupená žlutá barva. Při absenci obojích pigmentů jsou vzácně květy i bílé.

Fialová představuje celé spektrum modrofialových a červenofialových odstínů, od velmi tmavých po téměř bílou. Ojediněle se tak můžeme setkat se světle modrými, ale i s růžovými květy, a naopak tmavší odstíny mohou být v krajních případech hnědavě fialové nebo mít karmínový tón.

Zřejmě dědičně nezávislá je tmavší skvrna před kartáčkem. Může být fialová, světlejší nebo sytější na fialových nebo bílých květech, fialově hnědá až hnědá na žlutých květech, ale i tmavší žlutá na žlutých květech.

Každá populace má své poměry v zastoupení barev, a ojedinělé odstíny a kombinace barev mohou být výsadou třeba i jen jediné lokality. Tak např. na kopci Hármashatárhegy nad Budapeští kdysi existoval klon s čistě bílými květy a velmi sytě fialovou skvrnou rozdělenou do dvou symetricky umístěných menších skvrn před kartáčkem. Podobného jedince jsme kdysi měli z Kaliakry (severně od Varny), ale méně kontrastní rostlinu jsme mohli najít i nad Pavlovem na Moravě, podobně jako žlutokvětou, s podélně rozdělenou kalně fialovou skvrnou.

 

 

Ubývání variability nemusí být jen důsledkem selekční práce sběratelů těch nejzajímavějších jedinců. Daleko významnější je selektivní působení rostlinných společenstev a pastva. Tam, kde se rostliny vyvíjely bez vlivů hospodaření, jsou populace trvanlivější, ale pokud byla populace závislá na extensivní formě hospodaření, a ta ustala, celá populace začne chudnout. To je např. případ Pustého kopce u Konic, kde ještě před 40 lety byla mimořádně bohatá populace, jak v počtu rostlin na dané ploše, tak zejména v jejich variabilitě.

Rozdíly mezi populacemi jsou samozřejmě ještě větší v rámci celého areálu. Četné cenné ilustrativní příklady nejdeme na ruském blogu Plantarium. Nejpoutavější snímek ukazuje mimořádnou populaci z Doněcké oblasti na Ukrajině, sestávající kromě žluté převážně ze světlých odstínů od bledě modré po růžovou. Naopak navštívená lokalita Bijuk Sjujreň /Tankovoje/ na Krymu vykazuje spíše kalné odstíny květů. U kavkazských /označovaných někdy jako I. taurica/ populací bývají květy někdy zelenavě žluté.

  

Iris pumila, Kavkaz

 

Příbuzenské vztahy a přírodní hybridizace

Příbuzné druhy I. attica, I. adriatica a I. pseudopumila mají poloviční počet somatických chromosomů – 2n=16, a považují se za předky amfidipoidního I. pumila.  Mají podobnou barevnost jako I. pumila. To platí zejména o I. attica, rostoucího v okolí Ochridu a v severním Řecku. I. attica je drobnější, a i pro zkušeného posuzovatele je těžké odlišit ho od I. pumila.

I. adriatica je velmi podobný I. attica, ale má svůj samostatný areál, nezasahující do areálu Iris pumila ani I. attica. I. pseudopumila z jižní Itálie má krátký stonek. V posledních letech někteří autoři hodnotí tyto druhy jako subspecie I. pumila.

Jsou známí i kříženci s I. aphylla. Ti jsou popsaní u tohoto druhu.

  

Užitkovost

Význam druhu pro zahradní kulturu

Čistý druh je sám natolik dekorativní a natolik variabilní, že by sám o sobě mohl být, i bez křížení, jen při pouhé selekci mezi semenáči z volného sprášení, zdrojem velkého počtu selektovaných jedinců, vegetativně množených jako kultivary. Není tomu ze zmíněného důvodu – nestabilitě a snížené vitalitě jedinců, infikovaných všudypřítomným virem. Optimismus pěstitelů je přímo úměrný míře zkušenosti s pěstováním tohoto druhu. Zatímco u kulturních kosatců je jejich zahradní životnost nad deset let samozřejmostí, u jednotlivých kloní čistého kosatce nízkého je to již poměrně výjimečný úspěch.

Význam druhu pro šlechtění

Situace u hybridů je naproti tomu velmi příznivá. Kosatec nízký byl základním genetickým zdrojem při šlechtění kulturních nízkých kosatců, zejména z hlediska celkové velikosti a doby kvetení kulturních hybridů, ale zčásti i barev jejich květů. Většinou jsou velmi vitální.


Ukázky výsledků naší experimentální práce s hybridizací Iris pumila po třech generacích křížení si můžete prohlédnout zde. Předkové těchto kosatců rostli na Pálavě. Tyto kosatce patří k nejstarším světovým hybridům ve své kategorii a barvě.

 

Iris Meruňka

 

 Mapa výsadby v expozicích botanické zahrady.