Autor: Milan Blažek
První pěstované kosatce této skupiny se dostávaly do západní Evropy z Asie. V Asii již tehdy patřily k dlouho pěstovaným rostlinám, ale neměly botanická jména, takže importované rostliny byly pojmenovány mimo svůj přirozený areál.
Posouzení původu a vlivu člověka je problémem i v oblastech přírodního výskytu. Jsou to místa antické historie, a najdeme-li v přírodě kosatce v Malé Asii, které se snadno množí semenem, jen těžko posoudíme zdroj nynějších porostů a populací v kraji.
Botanické nejasnosti velkokvětých asijských kosatců nemohly být překážkou v jejich pěstitelském využití. Je to pěstitelsky nejvýznamnější část série Spuriae - kromě druhů vhodných pro přírodní partie, což jsou v podstatě všechny. Pro šlechtění kulturních kosatců, podstatně rozdílných od původních druhů však nejvýznamnějším přínosem jsou druhy s 2n=40.
Iris orientalis byl základem pro šlechtění významné skupiny zahradních hybridů se stonky vysokými 80 -120cm, velkými květy v nejrůznějších odstínech žluté, modré, fialové a hnědé barvy; běžná je samozřejmě bílá. Často je barva vnitřních (horních) okvětních lístků odlišná od vnějších.
Žlutý jazýček je do různé míry vyvinutý a viditelný vždycky, kromě tmavě žlutých květů. Také více či méně výrazné žilkování okvětních lístků je samozřejmostí. To ovšem platí jen u fialových květů.
Nejznámějším historickým hybridem je ´Monspur´, hybrid I. monnieri s I. spuria. Jeho snadná křížitelnost s kosatci s počtem chromosomů 2n = 40 budí dohady, o jaký I. spuria se jednalo. Jisté však je, že tento kosatec zahájil šlechtění kosatců série Spuriae. Dokonce u prvních kultivarů podobného původu se jméno ‚Monspur‘ používalo jako název nové skupiny hybridů.
