Historie průhonického Alpina

V roce 1885 založil hrabě Arnošt Emanuel Silva–Tarouca u svého zámku v Průhonicích rozlehlý přírodně krajinářský park. Důležitou součástí parku bylo velkoryse koncipované, asi 3 ha velké Alpinum, situované nedaleko budov zámku v rozlehlé skalnaté partii nad podzámeckým rybníkem a potokem Botičem. Sám hrabě poznamenal, že tato partie byla pro tento účel jako stvořena. Alpinum bylo vybudováno kolem roku 1895 a od počátku bylo určeno pro pěstování alpské a horské flóry a také pro pěstování nejnovějších a nejvzácnějších dřevin a trvalek. Těmto často choulostivým rostlinám zde mohla být věnována zvlášť pečlivá péče a lepší dozor než jinde v parku.

 Aby bylo možno na slunné skalnaté stráni pěstovat i druhy rostlin nesnášející výsluní doplnil Silva–Tarouca přirozené skalní útvary algonkické břidlice umělými skalními útesy poskytující také zastíněné severní sklony. Konstrukce těchto útesů sestávala z podpěrných paprskovitě se rozbíhajících cihlových zdí postavených na skály. Tyto vnitřní kosterní zdi byly asi 2 m vysoké, 2,5 m dlouhé a 15 cm široké. Meziprostory zdí byly vyplněny kamennou drtí a na takto připravený podklad byly usazeny a cementovou maltou přilepeny břidlicové kameny. Pro výsadbu rostlin byly ponechány větší i menší kapsy mezi jednotlivými kameny. Některé kamenné útesy byly na vrcholech vybaveny zavlažovacími tryskami – dýzami, které současně sloužily jako orientační body Alpina. Rostliny byly rovněž vysazovány i na okolní přírodní skály, navazující kamenité stráně a také do hlubší půdy v polostínu stromů. Úzké pěšiny a schůdky v příkrých úbočích Alpina umožňovaly přístup pro nezbytnou údržbu.

K osázení Alpina zakladatel použil jak rostlin zahradnicky pěstovaných, tak i sbíraných ve volné přírodě. K prvním výsadbám posloužily především rostliny dovážené z alpské oblasti v okolí Kallwangu, kde měl hrabě Silva–Tarouca část svého panství. Později bylo Alpinum soustavně doplňováno rostlinami ze zahrady tehdejší Dendrologické společnosti, kterou Silva–Tarouca v roce 1908 spoluzakládal a následně byl jejím dlouholetým předsedou. Materiál pro výsadby byl také doplňován nákupem a výměnou v zahraničí. Pozornost byla pochopitelně věnována i druhům nově objeveným a vyšlechtěným. Přestože již od počátku Alpinum představovalo bohatou sbírku různých dřevin, skalniček a trvalek, řídil se zakladatel při tvoření rostlinných porostů především hlediskem estetickým a usiloval o přirozený vzhled. Ilusi horské scenerie měl ještě více umocnit dřevěný alpský srub na nejvyšším místě Alpina. Sloužil ovšem také ke zcela praktickým účelům jako je uskladnění nářadí nebo k odpočinku s hezkým výhledem do parku.

Až do 1. světové války bylo Alpinum pečlivě ošetřováno a dosazováno. Hrabě Silva–Tarouca sám často přikládal ruce k dílu a řídil veškeré práce. Průhonické Alpinum dosáhlo světového věhlasu a Silva–Tarouca patřil spolu Correvonem, Sündermannem a Wockem mezi nejznámější a nejúspěšnější pěstitele alpinek na počátku 20. stol. Spolu se svým blízkým spolupracovníkem Camillo Schneiderem, vydal v roce 1910 knihu Unsere Freiland Stauden, pojednávající o trvalkách, kde také shrnuje své zkušenosti získané při budování alpina a pěstování alpských rostlin tzv. alpinek.

Během válečných let 1. světové války nemohla být údržbě Alpina věnována patřičná pozornost, zašel značný počet choulostivých rostlin, část umělých útesů se rozpadla a rozbujel se plevel. V roce 1927 odkoupil zámek i průhonický park československý stát. Silva–Tarouca působil v parku nadále jako poradce. Alpinum bylo pod jeho přímým vedením zrenovováno. Tato obnova trvala až do roku 1932 a zahrnovala jak opravu a přestavění umělých skalních útesů v dosavadním stylu, odplevelení, tak i doplnění a dokonce obohacení sbírek pěstovaných rostlin, takže se Alpinum opět vrátilo do původního lesku. Nedokončený soupis rostlin v Alpinu z let 1936 – 1939, pořízený tehdejším vedoucím zahradníkem, uvádí 731 pěstovaných druhů.

Během období 2. světové války, přestože byla snaha pěstovaný sortiment udržet, bylo Alpinum poškozeno natolik, že z původního bohatství zůstaly jen nejvitálnější druhy. Po skončení války bylo navíc zjištěno, že se začínají opět uvolňovat a rozpadat umělé kamenné útesy. Tři nejvíce nebezpečné musely být v letech 1946 – 1952 odstraněny. Bylo nutno uvažovat o zásadní renovaci i změně koncepce Alpina.

Pod vedením doc. Bohumila Kavky byl vypracován projekt na rozsáhlou rekonstrukci Alpina. Záměrem bylo dát Alpinu čistě přírodní vzhled a vytvořit zde přirozená společenstva rostlin. Realizace byla zahájena v roce 1954. Po odstranění všech uměle usazených kamenů a umělých útesů, jejichž uspořádání neodpovídalo přírodnímu uložení, bylo Alpinum vyčištěno od plevelů, nově nainstalováno potrubí pro umělou závlahu a provedena úprava půdního substrátu přidáním rašeliny, mletého vápence, vápencové drtě a bukové listovky.

V projektu, který doc. Bohumil Kavka podrobně představil v knize Národní park a botanická zahrada v Průhonicích vydané v roce 1959, se počítalo s rozčleněním Alpina na geografické úseky zastupující společenstva vysokohorských rostlin cizokrajných, lokalizovaných blíže zámku a rostlin československých hor, situovaných blíže přírodním partiím parku. Z cizokrajných společenstev měly být zastoupeny: Himálaj, Skalisté hory, Altaj, Nový Zéland, Kavkaz, Pyreneje a Alpy. Československá květena byla rozdělena na partie pásma kosodřeviny, Nízkých Tater, Vysokých Tater a Krkonoš. Snahou bylo nejen shromáždit sbírky horských rostlin, ale vytvořit zároveň scenérie pokud možno nejvíce odpovídající rázu horské přírody. Mezi těmito partiemi zůstaly vsunuty sbírky rodů Sedum, Sempervivum, Saxifraga, dále skalniček nižších poloh, partie čeledi Ericaceae doplněné o další vřesovištní rostliny. Realizace tohoto projektu se ujal ing. Zdeněk Tyller, který funkci vedoucího zahradníka Alpina zastával až do roku 1989. Výsadby byly zahájeny v roce 1956 a až do roku 1962 bylo ročně vysázeno kolem 5000 sazenic rostlin. Alpinum bylo zásobeno především rostlinami ze stanice alpinek v Černolicích, která přináležela Botanickému ústavu.

Katastrofálním obdobím pro nové výsadby, které začínaly být již hezky zapojené, byly léta 1963 – 1965. Voda v podzámeckém rybníku, používaná pro zálivku celého Alpina byla znehodnocena sirnými bakteriemi a obsahem velkého množství sirovodíku. Choulostivější rostliny začaly velmi brzy po zálivce chřadnout a mnoho jich uhynulo. Zálivka musela být zastavena a v důsledku sucha, které v roce 1963 panovalo, bylo přes 50% všech rostlin zničeno. Teprve v roce 1965 mohla být zálivka obnovena. V roce 1971 vyšly tiskem Zprávy Botanické zahrady v Průhonicích, ve kterých ing. Z. Tyller podrobně popsal dosavadní historický vývoj Alpina, včetně přehledu rostlin pěstovaných v letech 1936 - 1968.

Plánované geografické uspořádání výsadeb v Alpinu se postupem času ukázalo jako nereálné a podle plánu byly upraveny především partie domácí květeny. Tato koncepce byla v následujících letech postupně opuštěna. Alpinum bylo během systematických dosadeb osmdesátých a devadesátých let minulého století přeměněno na tzv. „pohledové“, tedy do podoby pohledově upravených, avšak přirozeně působících skalních teras a horských strání. V Alpinu byla vytvořena umělá rostlinná společenstva, kde skladba rostlin odpovídá nárokům na daném stanovišti a především hledisku estetickému. Tato koncepce je víceméně uplatňována dodnes.

Vzhled Alpina v roce 1985

V letech 2015 - 2016 proběhla celková rekonstrukce podzámecké části alpina. Při této renovaci byly postupně odstraněny všechny přestárlé a kompozičně nevyhovující dřeviny, čímž vznikly průhledy a byly pohledově odkryty zdejší přírodní skály. Obnoveny byly rovněž kamenné zdi, schůdky a také původně veřejnosti nepřístupné pěšiny. Na uvolněných plochách bylo při vegetačních úpravách nově vysázeno kolem 30000 sazenic dřevin a bylin. Do své historické podoby byla obnovena také Růžová zahrádka v těsném sousedství zámku. Slavnostní otevření obnoveného Podzámeckého Alpina proběhlo 20. dubna 2017.

průhonické Alpinum v roce 2022