Autor textu: Milan Blažek
Idea - motivace
Hlavním zdrojem motivace byla situace v botanických zahradách v době mých studií. V těch zahradách, které jsem znal, byly sbírky v klasických expozicích. U dřevin to byly spíš architektonicky řešené celky, tvořící dominující kostru zahrady zatímco u bylin byl vždy základem systém, alpinum a ekologicko- geografické celky, dokumentující na vybraných příkladech vegetaci určitých oblastí.
I zde hrála vždycky určitou roli dekorativnost rostlin, ale vysloveně okrasné rostliny sloužily spíš jako poutač, ukázky mohly obsahovat různé formy kulturních rostlin, ale nikdy to nebylo důsledné pokrytí variability vybraných rodů, snažící se o zařazení nejrůznějších genotypů a fenotypů kulturních forem ve vazbě na výchozí plané rostliny /nanejvýš odkazem, ale ne názornými a pokud možno vyčerpávajícími expozičními celky/.
Plané a kulturní rostliny byly spíš od sebe oddělovány, což mělo jednu praktickou příčinu: jejich zdroje pro sbírky se vzájemně velmi málo prolínaly, takže bylo vždy obtížné sestavit příslušné oddíly. Vždy převažoval přístup botanický a nebo zahradnický.
Jednou z hlavních příčin různého přístupu byla a je nerovnováha v míře poznání těchto dvou kategorií rostlin, nesnadnost najít mezi nimi pojítka, která navíc nejsou vždycky známá. Jen u mála rodů existuje možnost sestavovat rodokmeny současných kulturních rostlin.
Pro mne osobně byly botanické zahrady přitažlivé jako pracoviště, které nejlépe umožňuje propojení obou základnách přístupů, tedy botanického i zahradnického při maximálním využití poznatků botaniky, genetiky a kultury - jak v zahradním, tak v historickém pojetí.
Inspirace a průprava
Mé představy se začaly utvářet v době studia na Biologické, později Přírodovědecké fakultě Karlovy university v Praze, a plně se rozvinuly po r. 1963 v podmínkách mého celoživotního pracoviště – Průhonické Botanické zahrady /zprvu Botanické zahrady ČSAV, po pěti letech Botanického ústavu ČSAV a nově Botanického ústavu AV ČR/. Jako inspirace sloužily tehdejší dosažitelné botanické zahrady, zahradnické sortimenty, viděné především na výstavách, literatura, ale i v té době již značně rozvinuté české amatérské botanicko-zahradnické hnutí.
Mezi ukončením universitního studia a nástupem do akademické botanické zahrady bezprostředně po jejím založení jsem se dva roky věnoval pedagogické činnosti jako učitel biologie a chemie, což bylo velmi dobrou školou k vystihnutí možností a rozvíjení didaktické složky práce, která je ve všech botanických zahradách jedním ze základních prvků z hlediska vztahů k veřejnosti. Podobný význam měla tehdy bohatá přednášková činnost ve specializovaných organizací amatérských pěstitelů.
Koncepce zahrady
Při zakládání Průhonické Botanické zahrady existovala obšírně zpracovaná, velkorysá koncepce moderní botanické zahrady, jejímž základem měl být Průhonický park. Při hledání tématu k zakládání sbírek jsme zohledňovali to, co mělo v Průhonicích tradici, co by umožňovalo vytvořit náročný program, který by neopakoval program univerzitních botanických zahrad, a také pro který by existoval nebo se vychoval realizátor.
Po náboru osmi stipendistů jako budoucích kurátorů sbírek byly rozděleny úkoly na revizi sbírek v parku a jejich případné znovuvybudování a rozšiřování. Ze systematických sbírek bylin se v parku z minulosti nic neuchovalo a pokračovatelem sbírek v Dendrologické zahradě byly sortimenty, které podléhaly hodnocení zahradnické užitkovosti. Pereny zpracovávala Ing. Milada Opatrná. Mezi nimi byla i sbírka kosatců, obnovující předválečný československý sortiment v podobném složení jako byl ten původní.
Výběr a obstarávání materiálu pro sbírku
Výběr rostlin pro sbírky se měnil během jejich tvorby. Zpočátku bylo sbíráno cokoli, ve snaze pochytit bohatost celého rodu, od různých druhů v jejich variabilitě po různé kultivary.
Plané kosatce
U planých kosatců byl výběr daný možnostmi. Kvalita Indexů seminum byla v době začátků našich sbírek velmi různorodá, ale celkově velmi odlišná od současnosti. V některých Evropských botanických zahradách byla běžně semena označená na první pohled nesprávnými jmény. Ve skutečnosti převažovaly druhy z podrodu Limniris, tvořící snadno semena, zatímco semena kartáčkatých kosatců byla mnohem vzácnější. Ale ani jejich pravost nebyla často přijatelná. V prvním období naší práce nejspolehlivější byla kvalita semen ze SSSR, kde je nejspíš v zahradě sbírali zkušení botanici a navíc často byly zařazovány sběry z terénu.
Mezi „botanickými“ kosatci se dříve a i nyní občas objeví semena archaických hybridních kosatců. Tento materiál má smysl pěstovat jen ve vazbě na ty, kdo ho do Indexů zařadili. Pokud se najdou semena označená jménem sterilního hybrida, a nebo pokud jde o druh, jehož nesprávná identifikace je v zahradách stále ještě bohužel běžná, nemůžeme od těchto semen očekávat víc než uspokojení zvědavosti, o co může jít.
Takže ve výsledku byla vždy dávána přednost pracnějšímu získávání rostlin založené na osobní komunikaci se specializovanými kolegy v různým zemích. Osobní sběr materiálu byl samozřejmě volen přednostně kdykoli k němu byla možnost.
Kulturní kosatce
Po příchodu do nové Botanické zahrady ČSAV v r. 1963 jsem postupně přenášel svoji tehdejší soukromou sbírku, původně založenou z anonymních kosatců ze zahrad ve Zbuzanech a okolí. Od r. 1955 a v následujících letech byly rostliny doplňovány již pod jmény, i když ne vždy spolehlivými, z Böhmova zahradnictví a ze tří tehdejších nejrozsáhlejších školkařských sortimentů /Žehušic, Litomyšl, Jaroměřice/.
Zásadním mezníkem v další tvorbě sortimentu kosatců byly dvě zásilky s tehdejšími světovými novinkami, zaslané mi v r. 1957 dvěma předními šlechtiteli z USA. Byly to první skutečně moderní kosatce ve „Východním bloku“ a staly se začátkem široké výměnné činnosti jako hlavní prostředek k rozšiřování mé nevelké, ale jinde nevídané sbírky.
Tato sbírka byla postupně přenášena do nově zřízené botanické zahrady v Průhonicích. Tam pak brzy přibývaly přírůstky historických kosatců také z Olomoučan, a samozřejmě i z VÚOZ v Průhonicích, kde probíhala dlouholetá výměna rostlin s Ing. Opatrnou. Novinky kosatců vzhledem ke své nákladnosti zůstaly předmětem soukromého dovozu, instituce ani zahradnické podniky v té době nedovážely.
Základ průhonické sbírky se stal základem sbírek československých. Koncem 60. let přibyli amatérští pěstitelé, kteří si obstarávali novější kosatce ze zahraničí a tak se vytvořila velmi dobrá základna pro širokou výměnu rostlin. O dvacet let později už začal být sortiment, pěstovaný v Československu, srovnatelný s předními sortimenty západní Evropy.
Intenzívní zájem a následné soustředění na novinky bylo přínosem, ale mělo i negativní dopad na osud do té doby ceněných u nás zdomácnělých kosatců, které lidé začali nahrazovat takovými, jaké ještě neviděly. Byl to začátek trendu, který časem převládl nejen u nás, ale v celém světě. To vyvolalo nutnost alespoň na vybraných místech se věnovat historicky cenným starším až prastarým kosatcům, jejichž existence začala být ohrožena, bez ohledu na to, byly-li to kosatce, které přestaly být udržovány jako anonymní okrasné rostliny a nebo i pod správnými kultivarovými jmény.
Charakteristika Průhonické sbírky kosatců
Genofondové sbírky botanických zahrad mohou působit dojem dekoračních výsadeb; je dokonce dobře, když to umožňují – mohou nacházet větší podporu a návštěvníci /a nejen ti/ je budou plněji vnímat.
U dekorativních rostlin mohou oba typy sbírek, dekorativní i důsledně systematicky založené a členěné sbírky mohou působit na první pohled podobně: upoutají i laického posuzovatele svou krásou, nebo někdy jen nápadností, ale nejčastěji obojím. V dalších parametrech se tyto dva druhy sbírek zásadně od sebe liší.
V podstatě jen velmi málo sbírek, dokonce i těch systematicky pojatých, lze označit jako sbírky genofondové.
Zřízení Botanické zahrady ČSAV jako nové instituce vyžadovalo vytvoření specifického programu, který by spojoval dvě hodnoty: udržovat a rozvíjet vědeckou a kulturní hodnotu unikátního Průhonického parku, který byl základem instituce se jménem „Botanická zahrada ČSAV“, a současně rozvíjet činnosti, které rovněž v Průhonicích mají svou tradici.
Průhonický park je slavný zejména jako esteticky ztvárněné, již i samo původně ideálně členité území, avšak tyto hodnoty těžko mohly být slučitelné s uplatňováním rozsáhlejších systematicky utříděných sbírek, vysazovaných v jeho areálu. Z peren se asi nejspíš nejvíc v historii parku uplatnil rod Paeonia. Ještě se najdou pamětníci názvu „Pivoňková vyhlídka“, kde byl svého času vysázen sortiment pivoněk. Oplocení zajišťující jejich ochranu však nepřicházelo v úvahu, bylo neslučitelné s architekturou parku.
Zřízení Botanické zahrady jako instituce vedlo k úvahám, jaké činnosti, kromě pokračování v rozvoji samotného parku, je možné rozvíjet.
Zahrada vědecké instituce, navíc spojená s cenným Průhonickým zázemím a slavnými tradicemi, dávala možnosti pro rozvíjení různých, i netradičních, ale významných pracovních témat. Vedle dřevin, které vždy samozřejmě zaujímají v parcích přední místo, byly logicky na řadě vytrvalé byliny. V práci Československé Dendrologické společnosti /1922-1954/, úzce vázané na Průhonický park, zahrnoval významnou pozici i solidní sortiment peren na evropské úrovni. V této činnosti pokračovali i pracovníci Výzkumného ústavu Okrasného zahradnictví, kde probíhalo rozsáhlé hodnocení peren a cibulovin z hlediska vhodnosti pro využívání v doporučovaných sortimentech. Tyto sbírky však po ukončení hodnocení byly předávány zahradnickým podnikům a v Průhonicích se z některých sortimentů neuchovalo nic kromě nahodilých jednotlivých druhů a kultivarů.
Obnova některých sortimentů vázaných na park tedy nebyla v rozporu s Průhonickými tradicemi. V zájmu příslušnosti v Akademii věd a pozdějšímu Botanickému ústav ČSAV, do kterého byla Botanická zahrada jako instituce začleněna, bylo však nutné hledat i u sbírek zahrady odpovídající specifické odborné a vědecké úkoly.
Jedním z možných témat bylo zaměření na variabilitu vybraných, zejména evropsky významných rodů, ne jen zaměření na široký výběr přírodních taxonů, jak tomu bylo a je u téměř všech botanických zahrad. Tato koncepce nevylučovala žádnou z tradičních sbírek botanických zahrad, ale umožňovala to, co v botanických zahradách prakticky neexistovalo: dokumentaci variability počínající variabilitou přírodních rostlin, v těsné vazbě na odvozenou variabilitu danou přírodní i umělou hybridizací. Tento program dal novou možnost uplatnění rostlin, které vznikly jako produkt cílené práce člověka.
V praxi to znamenalo nevysazovat v zahradě nahodile získané ukázky kulturních rostlin plnících funkci dekorativní, jako oživení méně atraktivních míst v zahradě, ale jako plánovitě tvořené sbírky podle odborně i technicky náročných, vysoce specializovaných sbírkových celků se závaznou koncepcí a odborným programem, který bude podle potřeby moci sloužit i náročným studijním cílům.
Tomu odpovídaly dvě sbírky růží, přenesené do Průhonic již jako cenné existující sbírky: kulturní růže prvního ředitele Botanické zahrady prof. Pravomila Svobody, přenesené z Kostelce nad Černými Lesy, a sbírka planých růží Dr. Klášterského, která byly do té doby umístěna v zámeckém parku v Lužanech.
V zahradě existovala v době převzetí od VÚOZ sbírka planých i kulturních ovocných dřevin.
Ze sortimentů peren s Průhonickou tradicí započatou již v době působení Dendrologické společnosti se ukázaly jako nejperspektivnější kosatce a později pivoňky, denivky a lekníny. U těchto rodů totiž existuje obrovské bohatství atraktivního přírodního materiálu a získaly významnou pozici v zahradní kultuře v celosvětovém měřítku. Uskutečnění náročných cílů dokumentace rozvoje variability od přírodní variability po nové směry šlechtění přináší stále nové překvapující výsledky.
Založení takových vývojových řad je možné jen u rodů, kde původ rostlin je od samého počátku, kdy se z planých rostlin začaly vyvíjet rostliny kulturní, celosvětově zdokumentovaný a kde navíc kontinuální vývoj umožňuje sledovat postupnost změn, takže u kterékoli položky je možné posoudit, ze které vývojové fáze dotyčný kultivar pochází. A tato klíčová podmínka je u všech tří rodů peren splnitelná.
Nejvíce je to u zahradních kosatců, jejichž vývoj začal před nestanovitelným počtem staletí, přes systematickou šlechtitelskou práci od počátku devatenáctého století. Od šlechtění ve stále se zdokonalujících liniích po jejich vzájemné propojení, kulminující v současném celosvětovém šlechtění, při kterém už dochází k nevypočitatelným kombinacím genů, kterou dokážou využívat i nezkušení noví šlechtitelé.
K podobné situaci došlo i u denivek, kde však větší rozvoj hybridů, spojujících geny výchozích druhů a objevování se zcela nových vlastností začalo o zhruba 150 let později. Pivoňky jsou jiným tématem. Na rozdíl od Evropských mezidruhových hybridů zde byla po řadu staletí využívána především variabilita jednoho druhu. Jako kulturní rostliny jsou zahradní pivoňky staré přinejmenším jako kosatce, ale na rozdíl od kosatců u nich docházelo k maximálnímu rozvoji variability jednoho druhu. Rozvoj kulturních forem odvozených od Paeonia lactiflora je srovnatelný s rozvojem nesmírně cenného asijského druhu kosatců, Iris ensata, známého donedávna celosvětově pod jménem Iris kaempferi. K plánovitému připojení dalších druhů do šlechtění pivoněk došlo až v minulém století.
Realizace koncepce práce v Průhonicích závisela vždy jednoznačně na možnostech získávání spolehlivého rostlinného materiálu. Literární údaje zahrnují vedle podložených informací i značný počet dohadů a nepodložených sdělení, která jsou výsledkem úvahy autora, nikoli jeho studia. Proto jsme se od počátku opírali svou práci o živý materiál a literární písemné údaje bylo nutné respektovat jako věrohodné, ale nikoli vždy jednoznačné. Bohužel není vzácností, že autor popsal určitou situaci svědomitě a přesně, ale že měl v rukou nesprávně určenou rostlinu.
V dalším pojednání se budeme věnovat kosatcům s kartáčky – kosatcům podrodu Iris, sekce Iris, které v našem podnebí patří k nejvýznamnějším okrasným bylinám. Jen několik z velkých sbírek ve světě si plně zaslouží název genofondová sbírka, přestože sbírek obdobného rozsahu, přesahujících půl druhého tisíce položek, je nesmírné množství. Mají však jinou skladbu. Může je založit kdokoli, kdo má možnost udržovat tak velké množství rostlin. Jejich společným znakem je však preference komerčního zájmu a soustředění na datum.
Získání několika tisíc odrůd je v současné době jen otázkou píle a prostorových a finančních možností, ale jen čtyři větší sbírky na světě je možné označit jako sbírky genofondové proto, že zahrnují alespoň základní zdroje variability planých kosatců, a pokud možno maximum starých, skutečně historických kultivarů. Mezi těmito sbírkami má světový primát sbírka Průhonická, která má největší zastoupení dokladů přírodní variability výchozích druhů a současně i archaických hybridů či /mnohem vzácněji/ selektovaných klonů čistých druhů.
Postup při tvorbě sbírky a zdroje historických rostlin
Původním základem byla má soukromá sbírka ve Zbuzanech, započatá ve studentských letech /padesátá léta minulého století/. První byly kosatce dosažitelné ve vesnicích kolem Prahy. Z Iris germanica to byl klon označovaný někdy ‚Major‘, z diploidních kosatců I. squalens ve své barevně nejkontrastnější podobě, žlutý s červenofialovou, a jiná forma, naopak velmi nekontrastní, představující přechod k I. x flavescens. Ze skutečných kultivarů, klonů známého původu, byly mezi nimi tehdy jen dvě odrůdy pocházející z 18. století.
K nim přibyly klony kosatců z tehdejších jediných komerčních zdrojů – Koniferové školky Žehušice, Litomyšl a Vejtasovo zahradnictví. Tím končily zdroje kosatců označených jmény, která u položek z našich školek nebyla vždy spolehlivá. K nim se o deset let později připojily kosatce od paní Helen von Stein v Laufenu /Bádensko/ z její sbírky, která v patřila k nejvýznamnějším světovým sbírkám kosatců od historických po nové.
Další archaické kosatce byly získávány sběrem na různě dosažitelných místech: anonymní kosatce ve venkovských zahradách, zplanělé u vinic a u zřícenin zámků. Teprve dodatečně byla u některých nacházena věrohodná jména v literatuře a v kultuře nebo v botanických zahradách, i když takové informace bylo vždy nezbytné brát zpočátku jako jednu z možností, nikoli jako jména jednoznačně spolehlivá.
Identifikace získávaného materiálu a následné označení bylo vždy otázkou důvěry: pokud byla rostlina získána pod jménem, samozřejmě byla pod ním vedena i v naší sbírce. Některá jména se ale dříve nebo později ukážou jako nevěrohodná.
U archaických kosatců je situace velmi náročná na znalosti a současně velmi snadno zpochybnitelná.
U kulturních kosatců známého původu je práce daleko snadnější. Novější kosatce pěstují nesčetní pěstitelé po celém světě a prestižní či obchodní zájmy je vedou k maximálně přesnému a spolehlivému označení. Mají k tomu obrovské ulehčení: kosatec lze najít ve více či méně věrném zobrazení v katalozích a ještě snáze i na internetu, kde sice je často preferována atraktivita fotografie před věrností barev, ale při troše zkušenosti jsou tyto zdroje účinně pomocné. I označení rostlin získaných od nekomerčních pěstitelů a v tom i botanických zahrad bývá v případě kultivarů obvykle spolehlivé.
Rozdíl je u rostlin získaných jako bezejmenné: zde máme možnost dojít k věrohodnému jménu jen pokud příslušný klon má nějaký specifický znak, kterým se odlišuje od podobných, a navíc pokud známe, nebo máme možnost dohledat věrohodný seznam položek, které připadaly v úvahu v dané oblasti.
Snadnější situace je tam, kde jde o rostliny, které někde byly poměrně podrobně popsané, ale zejména které někde byly přesvědčivě vyobrazené.
Užitá nomenklatura
Vzhledem k charakteru hybridních rostlin a jejich pozici v této zemi, která je nepatrnou částí jejich skutečného současného areálu, tato práce neřeší a ani nemůže řešit nomenklatorické otázky. Předpokladem jejich solidního zpracování je totiž dokonalé poznání těchto kosatců, ke kterému se snažíme přispět, ale nelze vyvozovat závěry z nedostatečně reprezentativního a navíc nedostatečně identifikovaného živého materiálu. Dokonalejší poznání je stále otázkou budoucnosti.
Teprve na maximálně přesně identifikované a determinované rostliny lze navázat dalším studiem. Jinak by taková práce, byť sebesvědomitěji řešená, jen přispěla k nárůstu mylných informací.
Mezinárodní pozice Průhonické sbírky
Archaické zahradní kosatce s kartáčky se stále ještě vyskytují ve všech částech světa, ale velmi často jako anonymní rostliny nebo rostliny s odhadnutým jménem, které se dá jen velmi těžko ověřit. Značná nejednota je totiž i v botanické literatuře. To byly důvody naší odedávné zvýšené pozornosti.
Jako zbytek předchozího uplatnění se archaické kosatce dají najít zejména tam, kde má být dobře rostoucí okrasná rostlina bez nároků na detail: u nás ve starých vesnicích, které nebyly změněny tak, aby se blížily městským sídlům, v jižní Evropě a Asii na hřbitovech, a bez ohledu na zeměpisnou polohu jsou časté také kolem středověkých sídel, zejména pevností na skalách, které se blíží přirozenému prostředí planých předků těchto kosatců. Cenná jsou hlavně ta místa, která už nejsou obydlená, protože u nich se podle historie obydlení a využívání sídla dá stanovit doba, jak dlouho tam rostou. Samozřejmě nikoli od kdy tam jsou, ale kdy naposled tam ještě patřily k aktuálním výsadbám.
Vzhledem k tomu, že je zde nutno pracovat na principu práce s klony, nikoli s druhy, bez detailního srovnávání lze, podobně jako v herbářích, i u živých rostlin určit jen skupinu, ale jen výjimečně i klon.
Pro bližší determinaci a programový pozitivní zásah do osudu archaických kulturních rostlin jsou následující možnosti:
- verbální údaje v botanické literatuře
- ilustrace v nejrůznějších publikacích
- fotografická dokumentace
- udržování živých rostlin ve sbírkách a jejich prezervace, prostudování a nebo obojí
První dvě možnosti mají omezené využití díky nesnadnému podchycení diakritických znaků. Autoři, i přes případnou schopnost zachytit je velmi přesně, jsou a byli značně omezováni ve snaze zdůraznit rozlišovací znaky díky nemožnosti detailního srovnávání rostlin ve větším objemu než těch jednotlivých klonů, které vždy byly jen detailním a víceméně nahodilým vzorkem příslušné kategorie kulturních kosatců. Navíc, jak bylo zmíněno, i věrné zobrazení rostlin může být provázeno nesprávným jménem, které vyvolává důvěru a tím přispívá k utvrzování v omylech.
Třetí možnost je cenná díky své názornosti, pokud autor fotografií dokáže zdůraznit diakritické znaky a pokud nad nimi neupřednostňuje estetické hodnoty snímků. Ale ani ty nejlepší portréty nemají velkou hodnostu bez správného jména. Navíc vyfotografovaný objekt mohl být zdokumentován jako poslední žijící exemplář a nikdy pak už není možné podle něj porovnávat případně nalezené podobné anonymní jedince.
Takže jedinou formou udržování trvalé hodnoty více či méně významných historických položek je reprezentativní sbírka živých rostlin. Ta může být sestavena i na velmi vysoké úrovni a prostudována a publikována, pak ale následuje jedna ze dvou možností: bud jsou dodrženy principy prezervace genofondu, kde existuje maximální snaha o udržení živé sbírky, a nebo jsou rostliny prostudovány, výsledky jsou publikovány a sbírka sama je pak předána k prezervaci - pokud se najde takový partner - a nebo bohužel zničena. Tím pak ani práce provedená v nejdokonalejší možné míře neumožňuje se k ní vrátit.
Ideální je spojení třetí a čtvrté možnosti: shromáždění rostlin, jejich studium, publikace a prezervace. Mezi dvěma alternativami využití sebelepších sbírek je však podstatný rozdíl: publikace bez uchování rostlin je konečnou prací. Na těchto rostlinách nelze pokračovat a neexistuje garance, že se ztracené rostliny podaří získat znova. Každá z historických položek může mít konečnou, neobnovitelnou fázi. Z toho důvodu jsou tak významné genofondové sbírky, které, pokud jsou pečlivě vedené, jediné udržují trvalou hodnotu rostlin a současně umožňují soustavné zdokonalování, začínající opravami a aktualizací jmen v závislosti na stupni poznání.
Ta poslední situace je možná v nevyšší existující míře v Botanické zahradě v Průhonicích. Není nám známa jiná taková sbírka.
Příkladem té předposlední situace – shromáždění cenného materiálu a opublikování poznatků, byla soukromá sbírka Iris germanica s.s. Nigela Service, pěstovaná ve Francii. Díky přátelským kontaktům jsme část této sbírky získali v prvním desetiletí tohoto století jako doplněk naší stávající sbírky, kompletované v předchozím půlstoletí ze všech myslitelných zdrojů. O současném stavu je nám známo jen to, že autor této významné sbírky už nežije tam, kde sbírku shromáždil a zpracovával, vrátil se do Anglie.
K naší sbírce Iris germanica s.l. dlouhodobě přispívaly blízké kontakty započaté ještě před založením Průhonické botanické zahrady s prof. L. F. Randolphem a vedle několika doplňků z nevelkých evropských zdrojů byla sbírka po r. 1990 zhodnocená výměnou rostlin se znalcem z USA, Philem Edingerem.
Ve sbírce diploidních archaických kosatců se dosud nepodařilo najít ve světě ani jednoho partnera, který by měl alespoň malou vlastní sbírku a pokoušel by se o vzájemnou konfrontaci rostlin uchovaných do současnosti s jejich prioritním jmény.
Program prezervace historických kosatců
Současné pojednání se nevztahuje na všechny kosatce, které se v mezinárodním měřítku řadí mezi historické kosatce. Znamenalo by to zahrnout mezi ně nejméně 90% Průhonické sbírky a téměř 100% kosatců rozšířených v zahradách běžných pěstitelů. Ale právě u nich se stále ještě, na štěstí, nachází to, co patří k naší a stejně i evropské a světové zahradní kultuře.
Prakticky všechny starší, ale zejména ty nejstarší kosatce jsou ohrožené ve své existenci, a málokde požívají odpovídající ocenění. Je to však jedna z povinností kulturní společnosti: neodkázat budoucí generace na obrázky zanikajících a zaniklých rostlin, ale uchovat je pro nejrůznější cíle a potřeby našich následníků.
Vzhledem ke svébytnosti každé skupiny kosatců v Průhonických sbírkách posuzujeme jinak plané rostliny, jinak kulturní rostliny neznámého původu a jinak historické a moderní kultivary z různých fází vývoje. Hodnota jednotlivých skupin je různá. Archaické kosatce jsou pro amatérské pěstitele nejméně zajímavé, ale z hlediska botanického i kulturního a historického jsou nejcennější. K historickým kultivarům je podobný vztah. Spolu s archaickými kosatci jsou jedinou příležitostí k získání jména pro kosatce, které se udržují v kultuře jako anonymní, a navíc jsou názorným dokladem rozvoje genetického jako výsledku plánovité hybridizace. Ty nejnovější dokládají současný stav novinek, ale jen málo jedinců zajímá jejich původ a zdroje jejich vlastností.
Dekorativnost jednotlivých skupin slouží jako inspirace k zamyšlení, jak k tomu došlo a pak srovnání s variabilitou výchozích druhů je tím nejnázornějším dokladem.
Samozřejmě botanické zahrady mají blízký vztah k ochraně genofondu planých rostlin a tedy i kosatců, jejichž většina druhů má v přírodě zákonnou ochranu. Ve vývoji našich botanických zahrad byla fáze, kdy tento cíl byl považován za jednu z nejdůležitějších pracovních oblastí. Realizační práce ovšem závisí na součinnosti s institucemi ochrany přírody, které v tomto musí mít hlavní roli.
Naproti tomu u kulturních rostlin takové instituce donedávna neexistovaly. Proto systém Evigez – v současné době GRIN Czech, do kterého jsme byli přijati v r. 2006, je naším nenahraditelným pomocníkem.
