Diploidní hybridní kosatce

Archaické diploidní hybridní

vyšší kosatce sekce Iris

Diploidní hybridní kosatce, které se zjevně pěstují již několik set let, jsou stále ještě významnou součástí zahradní kultury mírného pásma severní polokoule, ale jsou ohroženy pod tlakem novějších a nových hybridů. Prastaré zahradní kosatce se většinou považují za značně adaptabilní, a málo se uvažuje o tom, že je to spíš důsledkem selekce než jejich přirozenou povahou. Vznikalo jich nepochybně mnohonásobně víc než kolik se jich uchovalo.

Není vyloučené, že by se i nově mohly objevovat jejich spontánní semenáče. Ty by však pravděpodobně měly jiný osud než kultivary vyšlechtěné před 200 a více lety. Takové rostliny nyní mají naději na udržení jedině v případě vyskytnutí se mezi zplanělými porosty neovlivňovanými člověkem a nebo naopak v zahradách zainteresovaných pěstitelů /botanických zahradách, u sběratelů a u osob, které se zabývají studiem této kategorie rostlin/. Taková místa jsou ale v celosvětovém měřítku velmi vzácná.

V našem prostředí tyto kosatce měly v historii mnohem větší význam než kosatec německý, ale jsou ohrožené díky přívalu nových kosatců, které následovaly po první zásilce moderních tetraploidních kultivarů před 60 lety. Stále se dají najít v extenzivních výsadbách spíše menších obcí, místy i zplanělé, ale v botanických zahradách jsou jen výjimečně a navíc často bez jmenovek, respektive s nesprávnými jmény. Přitom právě zařízení, která spojují několik směrů odborné činnosti na rostlinách, by měla být hlavním, maximálně spolehlivým místem k jejich uchovávání pro budoucí generace.

Všechny tyto kosatce se odvozují od dvou druhů: Iris pallida (včetně nižšího, blízce příbuzného I. illyrica) a Iris variegata. Vliv jiných druhů na rozvoj diploidních vysokých kosatců je jen hypotetický, není ničím doložen a vzhledem ke geografickému výskytu není ani pravděpodobný.

Iris pallida, kosatec bledý,

má v současnosti spolehlivě původní přírodní naleziště jen ve skalnaté západní části Balkánského poloostrova, ale pěstuje se v mírném pásmu celého světa, zejména severní polokoule. Na Apeninském poloostrově se již ve středověku zařadil mezi kulturní rostliny v polních podmínkách. Na mnoha místech roste zplanělý a může působit dojmem původních rostlin, takže posouzení jeho původnosti může být obtížné. Údaj o Iris pallida u řeckého botanika Theofrasta je starý 23 století, to ale rozhodně nebyla první zpráva o jeho používání jako kulturní rostliny pěstované jako zdroj vonných látek.

Kosatcům, pěstovaným v Itálii na polích, se nejvíce blíží rostliny rostoucí v planých, generativně se obnovujících populacích v Černé Hoře. Severněji v Chorvatsku až po Velebit jsou kosatce někdy považovány za samostatný druh I. pseudopallida a od Velebitu na sever jsou všeobecně uznávány jako samostatný druh, I. illyrica.

Iris variegata, kosatec pestrý,

vlastně svou velikostí nepatří mezi vysoké kosatce. Je nižší než kosatec bledý, dokonce nižší než kosatec ilyrský. Dosahuje normálně výšky pod 40 cm, a botanicky se od kosatce bledého i ilyrského liší v několika významných morfologických znacích: stonek je rovněž ukončen třemi nebo vzácněji čtyřmi květy, ty ale u I. variegata nevyrůstají nikdy ze suchých, nezelených listenů. Naopak listeny kosatce pestrého jsou bylinné, zelené jako listy od baze až po vrchol. Postranní větve stonku jsou rovněž dvou až tříkvěté jako u kosatce bledého, ale jsou delší, což umožňuje jednotlivým květům lepší individuální uplatnění.

Květy jsou menší a mají bohatší zastoupení barviv. Horní /vnitřní/ okvětní lístky jsou sytě žluté, dolní světle žluté s výrazným hnědým podélným žilkováním.

Ani tento druh nemá příliš rozsáhlý areál, i když je podstatně větší než u I. pallida - od jižního Německa zasahuje na jihovýchod přes všechny země až do jižního Bulharska a na východě na západní Ukrajinu. Patří k našim domácím druhům. Roste v teplých oblastech České republiky. Vzhledem k nižší přizpůsobivosti různým podmínkám není však běžně rozšířený v kultuře tak jako kosatec bledý.

V jižní polovině areálu kosatce pestrého je větší variabilita v barvách květů, ale není pravděpodobné, že by se tyto kosatce zapojily do původních křížení. Byly popsány teprve ve 20. století a ze zahrad nejsou z dřívější doby známé.

Přínos k rozvoji hybridních kosatců

Kosatec bledý je zdrojem výšky a hlavním zdrojem vitality hybridů, a také jednobarevných modrých až fialových barev květů. Blízce příbuzný, ale nižší I. illyrica se do šlechtění zapojil v menší míře, pravděpodobně až v práci zahradníků. Výška stonku těch archaických kosatců, které se uchovaly, nenaznačuje, že by se podílel na jejich původu. Byly by podstatně nižší než ty rostliny, které známe ze zahrad.

Důležitými se staly recesivní bělokvěté mutace kosatce bledého. Kromě čistě bílých květů se objevila i velmi cenná mutace plikata, kde bílý květ má lem všech okvětních lístků fialově žilkovaný. Tyto geny byly přeneseny i do pozdějších, odvozenějších hybridů s dalšími druhy.

Kosatec pestrý je jediným zdrojem žlutých barviv, a mezi diploidními kosatci to byl až do dvacátého století také jediný zdroj dvoubarevnosti hybridů, kde vnější okvětní lístky jsou tmavší než vnitřní.

Jeho relativně nižší vitalita je, bez ohledu na podobné podnebí, ve kterém se vyskytují plané rostliny, kompenzována otužilostí kosatce bledého. I když má kosatec pestrý v rámci areálu vlastně větší variabilitu v barvě květů, na rozvoji nejstarších hybridů se pravděpodobně podíleli jen jedinci se základním zbarvením květů - tedy žlutá a hnědá barva, která byla původně vyhrazena jen výrazným žilkám na vnějších okvětních lístcích.

Kulturní kosatce, které vznikly hybridizací těchto dvou druhů, se vyznačují následujícími znaky:

Mají 60-80 cm vysoký stonek, zakončený většinou třemi, někdy i čtyřmi květy, vyrůstajícími ze zelených, u ojedinělých klonů fialově naběhlých listenů, které postupem kvetení přecházejí v horní třetině až čtvrtině v nezelené, suchomázdřité konce. Podíl nezelené části se během kvetení zvětšuje na úkor bylinné části.

Větvení sestává kromě vrcholových květů ze dvou až čtyř postranních větví. Horní postranní větev bývá dvoukvětá a silnější dolní větve mohou mít na konci nejčastěji dva, ale občas i tři květy, a navíc u silných jedinců mohou mít ještě další boční větev.

Relativně vzdálený příbuzenský vztah rodičovských druhů se projevuje v poměrně malé plodnosti těchto hybridů, ale tvorba semen zcela vyloučená není.

V první generaci kříženců výchozích druhů převládá fialová barva, i když dominance není úplná. Teprve v dalších generacích hybridů se projevuje dvoubarevnost blízká kosatci pestrému, avšak mohou se naopak objevit jedinci s jednobarevnými modrými květy těžko odlišitelnými od kosatce bledého. Některé odvozenější kultivary mají květy prakticky stejné jako I. pallida nebo I. variegata, ale jejich listeny ukazují hybridní původ. V listenech je jednoznačný znak hybridního původu u všech hybridů, i těch, u kterých se květy blíží květům výchozích druhů. Jsou vždy smíšené – zelená dolní polovina přechází v jejich nezelené vrcholy.

V přírodě jsou původní kříženci tohoto typu velkou vzácností. Známá je jedna jednoznačná výjimka: na lokalitě Sinokos na Velebitu se vyvinula mimořádně cenná populace hybridů mezi rostlinami I. variegata a I. illyrica, ve které jsou zastoupeny obdobné barvy květů jako je známe nejen u archaických pallida-variegata hybridů, ale i u nejstarších hybridních kultivarů vyšlechtěných v západní Evropě v 19. století. Rozdíl je jen ve výšce těchto rostlin, což je dáno původem v I. illyrica.

Velebitská populace, která se teoreticky může vyskytnout i na jiných místech Dalmácie, je tedy paralelou archaických pallida-variegata hybridů a nejstarších diploidní kultivarů. Z toho lze dedukovat, že to, k čemu došlo na Velebitu, mohlo dojít mezi vyšším I. pallida a nižším I. variegata kdysi dávno v přírodě, ale stejně tak i mezi rostlinami pěstovanými společně jako okrasa lidských sídel, možná již v římské době. Skutečnost už nikdo nezjistí.

Jména archaických hybridů skupiny pallida-variegata, popsaných jako druhy

Jako druhy byly popsány klony a tato jména je nutné respektovat. Takové pojetí je však jen relativně použitelné. K části námi užívaných jmen se dá vztáhnout několik klonů. Výjimkou je jen I. flavescens a I. neglecta. První bez fialových barviv a druhý bez žlutých. U všech ostatních se promíchávají v různé míře barviva obou rodičovských druhů. U těchto hybridních „druhů“ se nám podaří najít několik kandidátů pro výběr toho původního, který byl předmětem popisu, ale nikde nenajdeme spolehlivé doklady o tom, že to byl právě ten klon, u kterého my předpokládáme, že dostal druhové jméno. Jediné řešení je pokusit se najít základní, původní klon, jakožto typickou rostlinu „druhu“ /ve skutečnosti většinou skupiny klonů/. Jen tak se dostaneme k relativně kvalifikovanému výsledku.

Jedno je však jisté: předpokládáme, že tyto kosatce mají společný genetický základ – jsou to hybridi I. pallida a I. variegata. Vzhledem k tomu, že jejich vlastnosti nenaznačují, že by šlo o F1 hybridy, jedinou možností je třídit je podle fenotypů, a tedy na prvním místě podle barvy květů.

Přehled prastarých hybridů Iris pallida x variegata:

• Iris x clusii
• Iris x flavescens - kosatec žlutavý
• Iris × lurida
• Iris x neglecta
• Iris x sambucina - kosatec bezový
• Iris x squalens - kosatec špinavý

Viz též:

Základní dělení archaických kosatců a užitá terminologie

• Hlavní rozdíly mezi dvěma skupinami archaických kosatců
• Proč respektujeme Linnéův I. sambucina, I. squalens a I. germanica

Třídění kosatců z hlediska historické hodnoty

Specifikace archaických zahradních kosatců

• Problémy literatury o kulturních rostlinách neznámého původu
• Druh výskytu jako indikátor délky kultivace v určitém území
• Iris germanica ‘Vulgaris‘, ‘Dalmatia‘, ‘Undulata‘ nebo ‘Major‘?
• Nově pojmenované klony archaických kosatců

Archaické aneuploidní hybridní vyšší (= střední a vysoké)  kosatce sekce Iris

• Skutečný a domnělý kosatec německý
• Samo jméno I. germanica L je chápáno běžně třemi způsoby:
• Iris germanica ‘Vulgaris‘, ‘Dalmatia‘, ‘Undulata‘ nebo ‘Major‘?
• Nově pojmenované klony archaických kosatců