Vodní kosatce

Mobilní verze

V roce 2013 jsme pro návštěvníky připravili novou expozici věnovanou vodním kosatcům.

S přípravou expozice nám pomohla specializovaná americká zahradní školka Ensata Gardens, která nám poskytla rostliny s výraznou slevou.

Kosatce s prodlouženými oddenky, na oddenku dlouho zůstávají zbytky starých listů bez výrazného zaškrcení. Charakteristické pro jejich listy je vzdušné pletivo mezi žilkami, které vidíme jako zesvětlení při pohledu proti světlu.
 
Kosatec žlutý (Iris pseudacorus L.)
Kosatec žlutý je náš nejhojnější druh ve volné přírodě a často se pěstuje i jako vodní a bahenní rostlina v zahradách. V přírodě roste prakticky v celé Evropě, Středomoří a na východ zasahuje do Střední Asie. V Číně pouze pěstovaný.
Poměrně mohutná, až 1,5 m vysoká bylina. Má silný rozvětvený oddenek. Listy jsou mečovité s výrazným středním žebrem, dole bývají purpurově naběhlé. Stonek se větví a nese 4 – 12 květů. Dosahuje do 2/3 délky listů. Květy jsou žluté s hnědofialovou kresbou.
V kultuře je kolem 20 odrůd, které se ale příliš neodlišují od původního, botanického druhu. Poměrně časté jsou odrůdy nažloutlé až bílé (var. alba hort.). Protože tento znak je poměrně stálý, objevuje se i v přesevech.
 
  
´Berlin Tiger´(Tamberg, 1988) květ s výrazným hnědým žilkováním po celých lístcích
´Donau´ (Eckard Berlin) – mohutná tetraploidní rostlina, žlutý
´Flore Plena´ – plnokvětý
´Foxcroft Full Moon´ (Katharine Steele, 1997) – krémově bílý s tmavě fialovou kresbou
´Gubijin´ – (Hiroshi Shimizu, 1999) odrůda, která se využívá ve šlechtění, protože se snadněji kříží s jinými druhy kosatců (I. ensata), se kterými se původní botanický druh kříží špatně či vůbec
´King Clovis´ – (Eric & Bob Tankesley-Clarke, 1994) velké květy s širokými vnějšími okvětními lístky
´Roy Davidson´ - (Ben Hager, 1987) žluté květy s hnědou kresbou a žilkováním
´Seakrill´ – (Jill Copeland, 2004) světleji žluté květy s kaštanovou výraznou kresbou
´Variegatus´ – na jaře listy nažloutlé, během léta zezelenají.
‘Leo Dudek’(Jiří Dudek, 2005) krémově bílý český kultivar
 
Jsou známé jeho hybridy s druhy I. ensata, I. fulva, I. laevigata, I. sibirica, I. spuria, I. versicolor a I. virginica. Hybridy, vyjma hybridů s I. ensata (Pseudata – hybridy) jsou v kultuře vzácné.
Kosatec žlutý je bezproblémová zahradní rostlina, která dobře roste ve vodě (ponořená maximálně do 1/3), v bažinatých stanovištích ale i v dostatečně zalévaných záhonech. Snadno se semení a zplaňuje, s čímž se musí počítat při výsadbě v zámeckých parcích a zahradně-krajinářských úpravách, kdy bychom měli používat autochtonní (v místě původní) rostliny a nikoliv zahradní odrůdy.
 

 
 
Kosatec hladký (Iris laevigata Fisch.)
Rostliny trsnatě rostoucí, vysoké do 45 cm. Stonek má dva redukované listy v dolní části a větví se obvykle ve 3 větve. Každá nese 2 - 3 květy. Květy lysé. Od I. ensata se liší širšími listy (1,5 – 4 cm), které se více obloukovitě ohýbají a nemají zřetelný kýl ve středu listu. Květy mají užší vzpřímené vnitřní okvětní lístky. Kvete přibližně 2 - 4 týdny před I. ensata.
 
Pokusně je ho možné zkřížit s řadou kosatců – s I. ensata, I. pseudacorus, I. versicolor, I. virginica a také s kosatci sibiřskými a ze skupiny spuria (I. orientalis). Hybridy nejsou v kultuře příliš běžné.
V Japonsku se pěstuje řada odrůd lišících se tvarem a barvou květu, známé jsou i plnokvěté odrůdy. Občas se označují jako skupina Kakitsubata japonských kosatců. V Evropě se nerozšířily, protože jejich květy nedosahují velikosti a různorodosti I. ensata. Na druhou stranu je tento druh oproti např. Iris ensata odolnější proti mrazu a vyhnívání. Může se pěstovat jako pobřežní či vodní rostlina ponořená do 1/4 své výšky.
 

 
 
Kosatec virginský (Iris virginica L.)
Bahenní kosatec s plazivými oddenky vysoký až 90 cm. Listy jsou 1 – 4 cm široké. Stonek má redukované listy, je větvený, nebo u rostlin ze severu nevětvený. Žlutá skvrna na vnějších okvětních lístcích má dlouhé zřetelné chlupy. Semena jsou okrouhlá či nepravidelná (tvaru D), s korkovou matnou pokožkou. Roste na východě S. Ameriky od Velkých jezer po Floridu.
 
Kosatec pestrý (Iris versicolor L.)
Druh podobný předcházejícímu kosatci. Je nepatrně nižší, dorůstá do 80 cm; Listy jsou široké 1 – 2 cm. Stonek s redukovanými listy se v horní polovině větví ve 2 – 3 olistěné větve. Každá nese 2 – 3 květy. Květy jsou chlupaté na hlavních žilkách. Hlavním rozlišovacím znakem jsou semena, která mají tvar D, jsou lesklá, s tvrdou tenkou pokožkou. Roste na východě S. Ameriky v okolí Velkých jezer.
 
Od obou existuje řada forem, které se liší barvou a skvrnitostí květů – květy můžou být bílé, růžové, fialové a modré obvykle se žlutou skvrnou na bázi lístku a výrazným žilkováním.
Odrůdy se v Evropě pěstují méně než sibiřské kosatce, v S. Americe patří mezi oblíbené zahradní rostliny kterých byly vyšlechtěny desítky odrůd.
V kultuře se pěstují buď na dostatečně zalévaných záhonech nebo na březích vodních nádrží na plném slunci v živinami bohaté půdě. Jejich širší listy, květy v úrovni listů a dlouze oddenkatý růst jsou zahradnicky však méně výhodné než znaky sibiřských kosatců.
Oba druhy se vzájemně kříží, známé jsou také hybridy s kosatci sibiřskými a lousianskými.
 
 

 
 
Iris setosa Pall. ex Link (série Tripetalae) je podobný kosatcům této skupiny. Jedná se o trsnatě rostoucí 60 cm vysoký kosatec s plazivým krátkým tlustým oddenkem, na kterém jsou zbytky starých listů. Listy jsou až 2,5 cm široké. Stonek je několikrát větvený. Vnitřní okvětní lístky jsou redukované, šídlovité, vztyčené, dlouhé 1 - 2 cm. Má tobolky s výrazným vystouplým středním žebrem, semena jsou na průřezu oválná (ne smáčklá), lesklá. Pochází ze Severní Asie, Kamčatky Číny, Japonska a Severu S. Ameriky. V rámci rozsáhlého areálu je popsáno několik variet.
Druh je také velice variabilní ve zbarvení květů. Kříží se s vodními a sibiřskými kosatci
 

 
 
Kosatec Kaempferův (Iris ensata Thunb., syn.: I. kaempferii)
Trsnatě rostoucí kosatec vysoký kolem 1 m. Listy jsou široké 0,5 – 1,5 cm se zřetelným středním žebrem. Stonek nese 1 – 3 redukované listy, chudě se větví. Květy jsou poměrně velké, mají až 15 cm v průměru. U planých rostlin jsou červenofialové až modré. Planě roste na mokrých loukách v Zabajkalí, na Sachalinu, severní Číně a Japonsku.
 
Zahradní odrůdy Iris ensata jsou v amerických katalozích označovány jako JI, občas se také označují jako skupina Hanashōbu japonských kosatců.
Introdukce tohoto druhu do zahradní kultury je v Japonsku spojena s kalendářem. Cyklus zemědělských prací se řídil podle přírodních jevů - např. rozkvetení višní značilo konec honební sezóny, květy kosatců znamenaly začátek období, kdy se předpěstované sazenice rýže vysazovaly na pole. První rostliny byly vysazovány a sloužily jako živý kalendář. Nejstarší popis kosatců v přírodě pochází z básnické sbírky Shugyobushu, kterou napsal Jien (žil v letech 1155 – 1225). První známé záznamy o pěstování japonských kosatců pocházejí z knihy Sujyaku Ourai, kterou napsal Kameyoshi Ichiso (1408-1481). Popisuje již také barevné odchylky, které je možné najít v přírodě. V roce 1681 je v knize Kadan-Komoku
popis několika odrůd a z roku 1799 pochází zmínka o stovkách pěstovaných odrůd.
První japonské kosatce dovezl do USA Thomas Hogg v roce 1869, první rozsáhlejší komerční dovoz proběhl v roce 1877. Do S. Ameriky a Evropy byla dovezena řada vyšlechtěných odrůd, proto mohli západní šlechtitelé navázat na již existující odrůdy. Velkou popularitu získaly především v USA na začátku 20. století, kdy se jejich komerčnímu pěstování a šlechtění věnovala řada firem. Japonské kosatce se rychle rozšířily, takže v roce 1908 může Cameron napsat, že se s nimi setkáme „téměř v každé zahradě“.
Zájem o japonské kosatce byl přerušen Velkou hospodářskou krizí a zvláště pak nenávistí vůči Japoncům během II. světové války. Od 80. let však zažívají japonské kosatce svou renesanci.
Tetraploidní japonské kosatce nejsou známy z přírody a byly získány poprvé v 60. letech pomocí kolchicinu. První ´Raspberry Rimmed´vyšlechtil Currier McEwen v roce 1979 popsaný jako jednoduchý tetraploid, bílý s malinově červenými okraji a žíháním. Ve šlechtění polyploidních japonských kosatců pokračoval Němec Eckard Berlin a Japonci Mototeru Kamo, Hiroshi Shimizu, Teutonu Yabuya. Tetraploidní japonské kosatce mají širší, tmavěji zelené listy a větší pevnější květy. V Čechách sešlechtění japonských kosatců věnoval Jiří Dudek (Caciga, 2000 a Promenáda 2001) a dnes pokračuje Zdeněk Seidl (Fialový Poprach, 1999 a Silesian Sky 2005)
Japonské kosatce dokáží pěstitele u nás potrápit. Jsou totiž na kulturu náročnější než jiné skupiny kosatců a navíc jsou i rozdíly mezi jednotlivými odrůdami. Introdukce a šlechtění těchto kosatců totiž probíhalo v Japonsku v několika oblastech, které se klimaticky od sebe značně liší. Asi největší chybou je pěstovat tyto kosatce jako vodní rostliny. Z fotografií sice známe japonské kosatce jako rostliny pěstované na březích vodních nádrží japonských zahrad. Jedná se však právě o rostliny ze středního a jižního Japonska, tedy z oblastí s mírnější zimou. Na severu Japonska a v Mandžusku rostou spíše na vlhčích loukách, nikoliv potopené ve vodě.
Pěstební podmínky tedy tomu přizpůsobíme. Pěstujeme je v humusem a živinami bohaté, mírně kyselé půdě (pH 5 – 6,5). Nadbytek vápna způsobuje chlorózu listů a špatný růst. Nadbytečné je u nich dokonce i množství vápníku, v zahradách jinak neškodné. Pro dobrý růst a kvetení vyžadují dostatek živin – proto je přihnojujeme, nejlépe plnými hnojivy určenými pro pěnišníky. Jsou citlivé na zasolení půdy.
Rostliny přesazujeme přibližně po 4 letech, abychom kulturu ozdravili vysazujeme je na nový záhon. Nejlepší termín pro výsadbu je jaro, pokud zajistíme dostatečnou péči, můžeme trsy dělit celý rok vyjma doby květu. Množení na konci podzimu a během zimy není vhodné, protože oddenky snadno zahnívají. Oddenky vysazujeme cca 2 cm pod povrch půdy. Abychom zajistili vhodný vodní režim a chránili náročnější odrůdy před mrazem, zem kryjeme plachetkou a asi 10 cm vysokým kůrovým mulčem. Na začátku vegetace a v době sucha zaléváme, přes zimu se snažíme držet více v suchu. Sázíme je na světlé stanoviště s alespoň 6-ti hodinami slunečního svitu denně.
Odrůdy se dělí podle tvaru květů:
1)      jednoduché botanické s nazpět ohnutými lístky
2)      jednoduché s plochými květy
3)      zdvojené, vnitřní a vnější lístky přibližně stejně velké, květy ploché
4)      plné květy s 9 – 12 lístky
 

 
 
Dnes populární rostliny, které vznikly zkřížením I. pseudacorus a I. ensata. Kombinují barvy japonských kosatců (modrá, fialová, růžová) se žlutým zbarvením I. pseudacorus, obvykle mají výrazné hnědé či fialové oko a žilkování zděděné od kosatce žlutého. Listy jsou širší a trsy volnější než u japonského kosatce, květy se obvykle otvírají v úrovni či níže než listy, nikoliv nad listy jak je tomu u japonských kosatců. Stonky jsou větvené, nesou 10 – 16 poupat a kvetou i 3 týdny. Hybridy jsou sterilní.
Možnost křížení těchto dvou druhů byla známa již dříve, ale hybridy se rozšířily až díky práci Japonce Hiroshi Shimizu koncem 20. století. Nejstarší je kultivar Kinshikou (Hiroshi Shimizu by Carol Warner, R. 2004).