Informační tabule: Sibiřské kosatce | kosatce | Sbírky | Průhonická botanická zahrada | Články | iBotky.cz

Informační tabule: Sibiřské kosatce

Mobilní verze

Autoři: RNDr. Pavel Sekerka, Ing. Markéta Macháčková, Mgr. Milan Blažek

Kosatce sekce Sibericae


Kosatce sekce Sibericae jsou trsnaté rostliny s krátkými, větvenými oddenky. Listy na podzim celé hnědnou a zatahují, mladé listy se ale zakládají již na podzim. Stonek je obvykle bezlistý, jednoduchý nebo větvený. Tobolky jsou na průřezu okrouhlé nebo okrouhle trojúhelníkovité,
bez žeber.
 


 

Významné botanické druhy

Iris forrestii Dykes
Rostliny vysoké 40 cm. Stonek nevětvený, nese 1 – 2 květy. Listeny bylinné. Květy jsou čistě žluté, vnitřní okvětní lístky vzpřímené, vnější na bázi s drobnými hnědými skvrnami. JZ Čína

Iris chrysographes
Dykes

Rostliny vysoké 45 cm, listeny bylinné, listy kratší či stejně dlouhé jako stonek, vnitřní okvětní lístky šikmé. Květy bývají tmavě fialové až skoro černé se žlutými (ne bílými) skvrnami podél žilek
na vnějších okvětních lístcích. Pochází z Himálají.

Iris sanguinea
Hornem.

Výška rostlin se podle populací pohybuje mezi
40 – 70 cm, stonek nevětvený, nese 2 květy. listeny bylinné, listy kratší než stonek, Květy fialově modré s nápadným žilkováním, žilky
s bílým okrajem, vnitřní okvětní lístky vzpřímené. Od Bajkalu na východ po Koreu a Japonsko.

Iris sibirica
L. – kosatec sibiřský

Rostliny vysoké 50 – 110 cm. Stonky větvené, každá větev nese 2 – 5 květů, barva modrá vzácně bílá. Dlouhé květní stopky, listeny suché, blanité, listy kratší než stonek. Roste v rozlehlém areálu od Střední Evropy
až po Bajkal.

Iris sanguinea
Hornem.

Výška rostlin se podle populací pohybuje mezi 40 – 70 cm, stonek nevětvený, nese 2 květy. listeny bylinné, listy kratší než stonek, Květy fialově modré s nápadným žilkováním, žilky s bílým okrajem, vnitřní okvětní lístky vzpřímené. Od Bajkalu na východ po Koreu a Japonsko.
 



Zahradní odrůdy sibiřských kosatců


Zahradní odrůdy pocházejí především ze dvou druhů – kosatce sibiřského a Iris sanguinea. Druhý jmenovaný má větší květy a nevětvený stonek, který nese na vrcholu dva květy. Oba druhy mají počet chromozomů 2n = 28 a proto se spolu snadno kříží.
Většina zbývajících botanických druhů skupiny má počet chromozomů  2n = 40 a proto je  s kosatcem sibiřským není možné křížit. Žlutá barva kulturních kosatců tedy nepochází z Iris forrestii nebo I. wilsonii, které mají žluté květy, ale vznikla rozšířením bazální žluté skvrny kosatce sibiřského.


Pěstování sibiřských kosatců je známé od začátku 17. století v Anglii a do stejného období spadá introdukce Iris sanguinea do zahrad v Japonsku. Zahradní odrůdy sibiřských kosatců jsou známé již začátkem 19. století – bělokvětý Iris sibirica ´Alba´ byl popsán v roce 1809, zakrslý Iris sibirica ´Acuta´ v roce 1814  (v CHL je 1813, 1814 jako I. acuta Willd., 1840 jako I. sibirica ´Acuta´) a plnokvětý I. sibirica ´Flore Pleno´ v roce 1852. 


Do roku 1900 bylo vyšlechtěno pouze 11 odrůd. Zvrat znamenala introdukce Iris sanguinea , který dovezl Peter Barr v roce 1900 do Anglie. Přesto nové kultivary přibývaly pouze zvolna. K nevýznamnějším šlechtitelům patřila Američanka Frances Cleveland, která registrovala do roku 1938 kolem 40 odrůd (např. ´Sunnybrook´, ´White Dove´, ´Blue Ridge´).
 

Po druhé světové válce patřila k nejvýznamnějším šlechtitelům rovněž Američanka Elizabeth Scheffy,
která mimo jiné vyšlechtila levandulově kvetoucí odrůdy a odrůdy remontantní (např. růžový ´Pink Allure´, (Scheffy, R. 1953), fialový ´Blue Moon´ (Scheffy, R. 1952). V roce 1957 vyšlechtil Frederick W. Cassebeer odrůdu ´White Swirl´ s velkým plochým bílým květem, která byla později často používána ve šlechtění pro charakteristický tvar květu. První tetraploidní sibiřské kosatce vznikaly kolem roku 1965, ale jednalo se o nestálé chiméry. První stálé tetraploidní sibiřské kosatce získané pomocí kolchicinu - ´Orville Fay´ a ´Fourfold White´ registroval Currier Mc Ewen v roce 1970.
 

 V roce 1975 bylo již registrováno 590 odrůd sibiřských kosatců. Sibiřské kosatce vyšlechtěné v Japonsku mívají stonky stejně dlouhé nebo i kratší než listy. V literatuře se někdy označují jako skupina Ayame japonských kosatců.