Informační tabule: Lekníny | lekníny | Sbírky | Průhonická botanická zahrada | Články | iBotky.cz

Informační tabule: Lekníny

Mobilní verze

Autor: Mgr. Milan Blažek

Rod leknínů

Lekníny jsou vodní byliny. Na dně mají tlustý oddenek, ze kterého vyrůstají kořeny, jednolivé listy a květy. Listy obvykle vzplývají na vodní hladině, pouze ve větších hloubkách můžou být ponořené. Květy jsou velké, vzplývají na hladině nebo u tropických druhů vyrůstají nad hladinu. Kališní lístky jsou 4, korunních lístků bývá větší počet. Korunní lístky vyrůstají ve spirále.
Popsáno je kolem 40 především tropických druhů. V mírném pásmu roste v Evropě a Asii leknín bělostný (Nymphaea candida) a leknín bílý (N. alba). Na severu Evropy, Asie a Severní Ameriky roste drobný leknín severský (N. tetragona). V Severní Americe se vyskytuje leknín vonný (N. odorata), leknín hlíznatý (N. tuberosa) někdy považovaný pouze za poddruh druhu předcházejícího (N. odorata subsp. tuberosa).

Poupata některých druhů leknínů se vařila  nebo nakládala jako zelenina. Kuchyňské využití měly také oddenky. Lekníny obsahují řadu biologicky aktivních látek jako myricetin, sesquiterpenoidní alkaloidy a tanniny. Kořeny byly používány v lidovém léčitelství pro mírnící a protibakteriální účinky při léčbě kašle a střevních potížích. Sliznaté látky též pomáhají při hojení poranění na sliznicích.
 


Šlechtění leknínů

Vzhledem k dokonalým tvarům a rychlému spojení základních barev, zastoupených u výchozích druhů, neprobíhalo šlechtění leknínů v tak nápadných časových a vývojových změnách jako při šlechtění kosatců nebo denivek. Velmi kvalitní kříženci leknínů existovali již před 100 lety. Hlavním šlechtitelem byl tehdy francouzský zahradník a botanik Latour Marliac. Jeho zahrada existuje dosud.
Evropské plané lekníny mají kompaktnější oddenky, a jsou tedy vhodnější pro nádrže s menší plochou. Marliacovy kultivary se většinou nevysemeňují, což je výhodné, chceme-li udržet čisté odrůdy.
Teprve během druhé poloviny minulého století se začalo rozvíjet systematické a rozsáhlé křížení v Severní Americe. Výsledkem jsou lekníny převážně s plazivými oddenky, které v tvarech květů rozvíjejí podobné formy jako byly u Marliacových leknínů, avšak vzhledem k množství novinek ve větším počtu a větším výběru tvarů a barev. Největší rozdíl je ve šlechtění sytě růžových leknínů, a hybridů, které spojují zejména růžovou barvu se žlutou.

Barvy a velikost leknínů – genetické zdroje

Základem šlechtění zahradních leknínů byly sice druhy střední velikosti, ale byly mezi sebou kříženy všechny otužilé lekníny s cílem spojit různé velikosti rostlin s barvami květů jiných druhů. Nejmenší lekníny mají původ v leknínu drobném (Nymphaea  pygmaea hort.), který nejspíše vznikl mutací leknínu severského (N. tetragona). Leknín drobný byl nalezen ve Finsku.

Plané lekníny, ze kterých byly vyšlechtěny kulturní formy, pocházejí ze středního klimatického pásma severní poloviny Evropy, Asie a Severní Ameriky. Hlavní barva květů těchto leknínů je vždy bílá, a k ní přistupují barevné odchylky z přírody, u kterých jsou přítomná červená barviva. Základem je evropský leknín bílý (N. alba) a v menší míře leknín bělostný (N. candida).
Růžové odstíny mají původ v amerických druzích leknínu vonného (N. odorata) a leknínu hlíznatého (N. tuberosa). Červeně růžová a červená barva květu neni odvozená od tropických druhů, kde je takové zbarvení časté, ale naopak z červené odrůdy leknínu bílého ze severu Evropy, ze Švédska. Tato vzácná červenokvětá forma byla objevena na jezerech v oblasti Närke (Nerike). Z ní pochází kultivar ´Froebeli´, který pěstujeme i u nás. Patří k leknínům menšího vzrůstu. Jeho barva spojená s různými lekníny bohatšího tvaru květů dala vznik četným červenokvětým kultivarům.
Tvary květů vycházejí ze všech druhů, avšak ty nejbohatší, které připomínají chrysantémy, mají typické oddenky amerických druhů, což svědčí o jejich původu. 

Zdroj žluté barvy nenajdeme v žádném z euroasijských druhů mírného pásma, ale v subtropické oblasti Střední Ameriky. Je to leknín mexický (N. mexicana) a jemu blízce příbuzný floridský leknín žlutý (Nymphaea flava). Již jejich jména naznačují oblast přírodního výskytu i předpokládanou náročnost na teplotu. Kříženci jsou poměrně odolní, a najdou se ve velikosti od miniaturních leknínů po ty největší. Kromě žlutavé až žluté barvy se vliv leknínu mexického pozná podle oboustranně kropenatých listů, nebo kropenatých  alespoň na spodní straně.
Dalším cenným zdrojem šlechtitelských vlastností byl leknín severský (N. tetragona). Drobných kultivarů však existuje málo, i když je o ně, zejména pro malé zahradní nádrže, značný zájem. Rostliny větších rozměrů jsou totiž vitálnější a vesměs lépe přezimují.



Lekníny v Průhonicích

Naše sbírka, nově založená v 60. letech minulého století, měla v Průhonicích svého předchůdce již v první třetině minulého století, ta však časem zanikla. Z té doby se uchovaly jen dvě odrůdy v „Leknínovém zálivu“ Průhonického parku. Několik kultivarů se udrželo v hlavních produkčních školkách, a na různých místech se uchoval dost velký výběr přežívajících bezejmenných rostlin. První systematické shromažďování kulturních leknínů bylo mezi několika amatérskými pěstiteli (K. Schäfer, L. Guth, J. Řehoř, S. Sýkora).

Sbírka leknínů na Chotobuzi

Lekníny jsou mezi našimi genofondovými sbírkami jedinou sbírkou, která není ve výsadbě uspořádána vývojově. Seskupení ve čtyřech nádržích o různé hloubce je takové, aby se rostlinám co nejlépe dařilo a aby ukázaly své vlastnosti v typické podobě.
Celkovou velikostí se plané i kulturní lekníny pohybují od miniaturních rostlin s průměrem dobře vyvinutých listů kolem 5 cm po takové, jejichž listy jsou až desetkrát větší. Vezmeme-li v úvahu, že velikost listové čepele je v proporcích s ostatními částmi rostliny, pak z toho vyplývá skutečnost, že potřebná hloubka vody se pohybuje od 20cm po 1m. Může být však u nejmenších leknínů menší a u velkých i větší.


Od počátku 70. let minulého století započala v průhonické Botanické zahradě práce na obnovení sbírky leknínů ze všech dosažitelných zdrojů na domácím území i v Německu, Švýcarsku a USA, a v kolébce kulturních leknínů, Marliacově zahradnictví ve Francii. Během několika let se tak rozvinula široká spolupráce na domácí i mezinárodní úrovni. Velkou pomoc nám přinesla podpora pana K. Wachtera (SRN), jednoho z největších evropských znalců kulturních leknínů, a Dr. V. Hříbala, se kterým nás pojily společné zájmy od samých začátků.
Vzhledem k nejistotě o správnosti označení na různých místech v té době jsme pro naši sbírku získávali rostliny téhož jména i opakovaně, a ty pak byly pečlivě srovnávány. Počet získaných, označených i bezejmenných položek dosahoval téměř 300.


 

Determinace bezejmenných rostlin vyžaduje vzhledem k proměnlivosti značné zkušenosti. Podobný proces probíhal v posledních desetiletích intenzivně v několika zemích. Zvýšený zájem přinesl kvalitativní změny v pěstovaném sortimentu. Přibylo americké šlechtění, ale staré kultivary se vzhledem ke své kvalitě nadále udržují i v komerčních sortimentech.
V tom se liší lekníny od kosatců a denivek, a naopak se shodují zejména s pivoňkami a částečně i s růžemi.
I když jsou si tyto tři rody botanicky vzájemně velmi vzdálené, jejich význam pro zahrady je spojuje, a odráží se to i jejich názvech v němčině: Rosen, Pfingstrosen, Seerosen.