Lišejníky Průhonického parku a botanické zahrady

Mobilní verze

Autor článku: Jiří Liška

Lišejníky jsou příkladem podvojných symbiotických organismů, v tomto případě jde o soužití houby s autotrofními řasami, popř. sinicemi. Houby nemají chlorofyl a nejsou tedy schopné fotosyntézy, tj. syntézy organických látek, které tak musejí získat již hotové z jiných zdrojů – tedy od jiných organismů. K tomu vyvinuly různé životní strategie: získání násilím (parazitismus), spoluprací (symbióza), rozkladem mrtvých tkání (saprofytismus). Lišejníky se proto v poslední době označují jako lichenizované houby. Praktickým důsledkem je to, že jméno lišejníku se vztahuje pouze na houbového partnera symbiózy.

Pestrost flóry a bohatost vegetace lišejníků podmiňuje několik faktorů: vhodné klimatické podmínky (především vyšší vzdušná vlhkost), různorodost vhodných substrátů, dlouhodobý nerušený vývoj a čistota prostředí. Lišejníky rostou velmi pomalu, proto většinou obývají stanoviště, na nichž jim nekonkurují rostliny, které rostou rychleji a dosahují výrazně větších rozměrů. Právě z důvodu pomalého růstu vyžadují stanoviště s kontinuálním vývojem bez výrazných změn (např. zastínění či náhlé prosvětlení, narušení stanoviště sešlapem, těžbou, pokračující sukcesí apod.). To je důležité i v případě epifytických lišejníků, tj. těch, které rostou na borce či dřevu stromů. Nejvzácnější lišejníky najdeme v pralesích, velmi vhodným substrátem jsou ale i solitérně rostoucí staré stromy. Mnohé lišejníky totiž rostou až na borce starých stromů, zatímco mladé stromy hostí běžnější druhy lišejníků.

Průhonický park má dostatek pestrých stanovišť: osluněné i zastíněné skály, staré až velmi staré stromy, navíc klima je příznivě ovlivněno hluboce zaříznutým údolím Botiče a jeho přítoků i vodními plochami několika rybníků. Díky blízkosti Prahy byl navštěvován i řadou botaniků, z nichž mnozí sbírali lišejníky (J. Nádvorník, M. Svrček) a jejich sběry najdeme v různých muzejních herbářových sbírkách. O lišejnících Průhonického parku vyšel článek v časopise Živa v r. 1985 (1), souborně byly lišejníky zpracovány v r. 1990 (2). Uváděno je zde celkem 135 druhů (tj. necelá desetina lišejníků v ČR), toto číslo však zdaleka není konečné. Celkové množství lišejníků na světě se odhaduje na 12 až 15 tisíc druhů, tj. zhruba 10x více než zahrnuje naše lišejníková flóra (ca 1500 druhů(3) ).


Pro výskyt lišejníků, a to zejména epifytických, je velmi důležitá čistota ovzduší. Průhonice leží na jihovýchod od Prahy – tedy ve směru převládajících větrů nesoucích znečištěniny různé povahy. Avšak díky své poloze (výrazná deprese v rovinatém terénu, navíc krytá zápojem korun stromů) měl i v období nejvyšších koncentrací oxidu siřičitého překvapivě bohatou a zachovalou flóru lišejníků(4). V současné době je stav ovzduší výrazně lepší, proto se zvýšila frekvence výskytu řady druhů rostoucích na kmenech a zejména větvích stromů. Znečištění sírou sice výrazně pokleslo, ovšem vedle toho neustále stoupá znečištění sloučeninami dusíku. To má za důsledek šíření tzv. nitrofilních druhů (např. kopřivy). I mezi lišejníky je řada zástupců, jejichž výskyt je příznivě ovlivňován vysokými hladinami dusíku. Proto se výrazně šíří např. zástupci r. Xanthoria s oranžovými stélkami i další méně nápadné lišejníky (např. druhy r. Physcia a Phaeophyscia). Naopak druhy preferované okyselováním prostředí (acidofilní druhy, jako např. Lecanora conizaeoides) ustupují. Hojnost příznivých stanovišť v Průhonickém parku se projevuje i nadále. Proto je lišejníková flóra tohoto území výrazně bohatší než okolní krajina.



Krásnice Caloplaca demissa

misnička Garovagliova (Lecanora garovaglioi)


Krásnice Caloplaca demissa je řidčeji se vyskytující teplomilný druh rostoucí u nás především ve středních Čechách a na jižní Moravě. V Průhonickém parku tvoří rozsáhlé kolonie zejména na hladkých plochách břidlicových skalek na alpinu.V Průhonickém parku se vyskytují i některé vzácnější druhy. Jedním z nich je nápadná misnička Garovagliova (Lecanora garovaglioi).


vousatec hnědavý (Bryoria fuscescens)


Vedle lišejníků se stélkou korovitou a lupenitou chceme návštěvníkům parku představit zástupce s keříčkovitou stélkou. Příkladem jsou vláknité stélky hnědavých vousatců (rod Bryoria) a zelenavých provazovek (rod Usnea). Nejčastěji nás upoutají při návštěvě hor, kde tvoří nápadné porosty vlající v korunách stromů. Vyskytují se však i v nižších polohách a též v Průhonickém parku. Na snímku vousatec hnědavý (Bryoria fuscescens).


dutohlávka vyzáblá (Cladonia macilenta)

 

dutohlávka pohárkatá (Cladonia pyxidata)

Dalším typickým a značně rozšířeným zástupcem keříčkovitých lišejníků jsou dutohlávky (rod Cladonia). Většina z nich má dvoutvárnou stélku: přízemní šupiny a vzpřímené části různého tvaru nesoucí na koncích plodnice. Nápadné jsou stélky d. pohárkaté (C. pyxidata)  či červené plodničky na šídlovitých stélkách d. vyzáblé (C. macilenta).



terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes)

 

terčovka brázditá (Parmelia sulcata)

Mezi typické a zároveň nejčastější zástupce lišejníků s lupenitou stélkou patří terčovky. Terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes) je naším nejhojnějším lišejníkem a nejčastěji se vyskytuje jako epifyt na kůře stromů, roste však i na opracovaném dřevě či skalách. Hojná je i terčovka brázditá (Parmelia sulcata), která je typická především pro kůru osamoceně rostoucích stromů či v alejích.


 

terčovník tenounký (Physcia tenella)

terčovník odstávavý (Physcia adscendens)

Terčovkám jsou podobní zástupci rodu Physcia, podobné mají i české jméno – terčovník. Jsou však celkově drobnější. Většina zástupců je nitrofilních – rostou na stanovištích obohacených prachem apod., proto je často najdeme na borce stromů podél cest či ve starších ovocných sadech. Na obrázcích je   terčovník tenounký (Physcia tenella) a t. odstávavý (P. adscendens).



terčník zední (Xanthoria  parietina)

terčník mnohoplodý (Xanthoria polycarpa)

Nápadné oranžové stélky vytváří hojný nitrofilní druh terčník zední (Xanthoria  parietina) – obrázek nahoře. V současné době se šíří a často pokrývá větvičky a kmínky keřů i stromů, což bývá patrné i z dálky zejména v zimě, kdy koruny dřevin nejsou kryty listy. Tento lišejník je i halofilní – jeho výskyt je podpořen zasolením, proto je hojný na mořském pobřeží či kolem silnic. Další zástupce oranžových lišejníků terčník mnohoplodý (Xanthoria polycarpa) na obrázku dole je drobnější a celá jeho stélka je pokryta miskovitými plodnicemi, v nichž se tvoří výtrusy. Nějčastěji osídluje tenké větvičky keřů a stromů.

  



Literatura:

 

1. Liška J. (1985): Průhonický park a lišejníky. - Živa, Praha, 33: 140-14

2. Liška J. & Vězda A. (1990): Lišejníky Průhonického parku u Prahy. - Preslia 62: 293-306.

3. Liška J. & Palice Z. (2010): Červený seznam lišejníků České republiky (verze 1.1). – Příroda 29: 3–66.

4. Liška J. (1989): Bioindikační využití síťového mapování epifytických lišejníků na příkladu Černokostelecka. - Sborn. Úst. Aplik. Ekol. Ekotech. Vys. Šk. Zeměd. Praha, Praha, 7(1988): 65-85.