Vztah člověka k růžím prošel několika na sebe navazujícími obdobími. Nejprve to byl jistě pouhý zájem o výrazně kvetoucí a vonící rostlinu. Následovalo přemisťování keřů do blízkosti sídel, potom určitý výběr podle tvaru a barvy květu, rozvoj pěstování a množení, včetně očkování. Teprve mnohem později nastalo šlechtění, které bylo nejprve opět zaměřeno na květy, ale později i na způsob růstu, délku kvetení během roku a zdravotní stav růží.

Historie pěstování a šíření růží

První doklady zájmu člověka o růže nalezneme na mincích, nástěnných malbách a hliněných destičkách; jde o období 4 až 6 tisíc let př. n. l. v Mezopotámii a na Altaji. Později také máme archeologické doklady zobrazující růže v Persii, Egyptě, Indii a Číně. Určitým důkazem toho, že se růže nejen nacházely
v přírodě, ale již také pěstovaly je zmnožení květních plátků, kterých je vyobrazováno více než 5. Na Krétě byly na stěnách i na hliněných nádobách objeveny z období 1600 let př. n. l. kresby až s 16 plátky, na území dnešního Turecka v 5. až 7. st. př. n. l. s 50 i 100 plátky (stolístky, Rosa x centifolia).
V Řecku, kam se růže dostaly díky Alexandru Velikému, se původní indické označení pro růži „vrad“ změnilo na „vrodím“ a později „rhodon“. Odtud tedy dnes užívaný název rhodologie pro speciální obor botaniky, zabývající se růžemi. Také název ostrova Rhodos je odvozen od růží.
Římané rozvinuli pěstování růží do nebývalých rozměrů. Slavnosti počátku léta a rovněž i růžové sady (stejně jako dnes) se nazývaly rosaria. Víme, že růžemi se silně sypaly podlahy a sušenými květy natvrdo vycpávaly polštáře. Pro zimní potřebu květů se stavěly skleníky. Růžový olej byl tehdy přibližně šestkrát dražší než zlato.
Po zániku Říše římské šířily slávu růží v 8. až 10. století hlavně Arabové. Později za křižáckých válek bylo dovezeno do Evropy mnoho růží z Orientu a středisko pěstování se přesunulo do Francie.
Do střední Evropy se dostaly první zahradní růže díky Turkům v 16. století.

Historie šlechtění růží

Pro vznik prvních odrůd růží měla základní význam růže galská (Rosa gallica); dále pak růže mošusová (Rosa moschata), růže šípková (Rosa canina) a hybridní druhy nepříliš jasného původu jako jsou růže damašská (Rosa x damascena), růže bílá (Rosa x alba), růže stolistá (Rosa x centifolia).
Základní zlom v možnostech vzniku nových odrůd nastal až počátkem 19. století. Manželka císaře Napoleona Josefína shromáždila v zahradě Malmaison u Paříže vše co bylo do té doby mezi růžemi známo, což způsobilo velký obdiv současníků. Nastala doba záměrného křížení růží, tedy opylování. Možnost zvětšil patrně opakovaný dovoz růže čínské (Rosa chinensis). Rychle vznikaly dnes již historické skupiny růží, ale většina těchto odrůd po vyšlechtění dokonalejších vymizela.
Tak již v roce 1812 vznikly noisettky (Rosa moschata x R.chinensis) s květy sice plnými, ale měkkymi a v barvě pouze bílé, růžové a nažloutlé.
Bourbonky (Rosa chinensis x R. x damascena semperflorens), mají exotický vznik v náhodně objeveném přírodním kříženci (1817) na ostrově Réunion (Bourbon) v Indickém oceánu, který patří Francii. Odrůdy bourbonek byly keřové i popínavé, některé se podobají dokonce čajohybridům, ale nebyly dostatečně mrazuvzdorné. Slavná je v naší sbírce zastoupená ´Souvenir de la Malmaison´ z roku 1843.
Důležitou skupinou historických růží jsou také málo ostnité bengálky, jejichž původ se odvozuje od růže čínské (R. chinensis) počátkem 19. století. Postupným prokřižováním s evropskými růžemi se pak od roku 1838 vytvářela skupina známých růží čajových neboli čajovek. Toto označení je odvozeno nikoliv podle barvy,ale podle vůně květu, který byl plný a na krátké stopce. Květy stále postrádaly jako u předchozích historických růží pravou sytě žlutou barvu, mrazuvzdornost byla malá. Velkým šlechtitelských úspěchem byla jistě světle žlutá, pnoucí, bujně rostoucí odrůda ´Maréchal Niel´(1864). Maršálka je venku choulostivá, ale byla dlouho velmi oblíbenou skleníkovou růží. Tak je také stále
u nás pěstována na Konopišti.
Ve druhé polovině 19. století se však staly nejslavnějšími remontantky. Jak patrno z názvu podařilo se u nich dosáhnout slabšího opakování kvetení na podzim a také poměrně dobré mrazuvzdornosti. Za první typickou remontantku je pokládána růžová ´La Reine´ z roku 1842. Nejslavnější a dodnes pěstovaná je bílá ´Frau Karl Druschki´ z roku 1901.
Je mnoho dalších stupňů, po nichž se šlechtění růží ubíralo. Musíme ovšem ještě ve zkratce připomenout, kde se vlastně u růží vzala ona tolik žádaná opravdová žluť. Podařilo se to teprve po obtížném křížení s růží kapucínskou (Rosa foetida), která pochází z Malé Asie francouzskému šlechtiteli Pernetovi roku 1900. Tyto růže byly dlouho vedeny jako zvláštní skupina a označovány jako pernetky či pernetianky.
 

Současné praktické dělení růží

Rozdělení zahradních růží do jednotlivých skupin není samoúčelné, ale má velký význam pro správnou výsadbu a ošetřování. Skupiny růží jsou na zahradě odděleně vysazené, jmenovky obsahují název odrůdy, jméno šlechtitele a rok vyšlechtění.

Růže velkokvěté (VK)

Velká skupina růží velkokvětých (VK) se dále člení na čajohybridy a velkokvěté floribundy
 

Čajohybridy (ČH, TH)
rnVýška rostlin je 50 až 120 cm (ojediněle i 150 cm), růže mají  několik pevných vzpřímených výhonů. Květy různých barev jsou na lodyhách po 1 až 6, poupě pevné, květ o průměru 9 až 15 cm je plný. Růže této skupiny často intenzivně voní. Tyto růže kvetou průběžně během celé sezóny, ale v srpnu je kvalitních květů málo.
Čajohybridy vznikly křížením čajových růží a remontantek. Za první odrůdu se většinou považuje světle růžová ´La France´ již z roku 1867 prvním tetraploidem skupiny je růžová ´Mme. Caroline Testout´ Klasickým čajohybridem je světově nejprodávanější a nejslavnější růže všech dob žlutorůžová ´Gloria Dei´ z roku 1945.

Floribundy grandiflory (FGR) neboli velkokvěté floribundy

Poměrně malá skupinka růží podobných čajohybridům, ale s více květy v květenstvích. Pro vekokvěté floribundy se uvádí rok vzniku 1954, kdy byla vyšlechtěna známá a oblíbená růžová růže ´Queen Elizabeth´, ale protože již dříve nalezneme růže uvedených vlastností, můžeme tyto také sem zařadit.

 Růže mnohokvěté (MK)
 

Růže sem řazené jsou velmi různých vlastnosti, proto je na místě podrobnější rozdělení. U všech se opakuje kvetení od června do září; většinou nevoní.

Floribundy (FL)

Nižší růže vysoké 50 až 120 cm, obvykle s 4 až 9 květy v květenstvích. Průměr květu je 6 až 9 cm.
Za první odrůdu floribund se většinou považuje světle růžová ´Gruss an Aachen´ z roku 1909. Jako typické floribundy můžeme označit žlutou odrůdu ´Friesia´, růžovou ´Kimono´ nebo červenou ´Pussta´.

Polyantahybridy (PH)
 Růže vysoké 50 až 100 cm, květy menší než u floribund a častěji s volným středem. Průměr otevřeného květu jen 4 až 7 cm.
Tato menší skupina vznikla křížením čajohybridů a polyantek, za první odrůdu se většinou považuje růžověčervená ´Rödhätte´ z roku 1911; typickým novějším polyantahybridem je česká červená ´Romance´.

Polyantky (PL)
Růže vysoké 50 až 120 cm, v květenstvích desítky často prázdných květů o velikosti jen 2 až 5 (zřídka 6) cm.
Skupina vznikla zejména hybridizací růže mnohokvěté (Rosa multiflora) a růže Wichurovy (R. wichuraiana). Za první odrůdu se považuje bílá ´Paquerette´ již z roku 1875, ale také polyantky vznikají stále. Typickou odrůdou je ´Margo Koster´ a její mutace.

Sadové růže (S) neboli parkové

Vzpřímené keře o výšce 1,2 (zřídka pouze 80 cm) až 4 m. Květy mohou být malé i prázdné a připomínat původní divoké botanické růže, ale také podobného typu jako u čajohybridů. Sadové růže mohou kvést jen počátkem léta nebo i stále remontovat až do podzimu. Mnohé jsou ozdobné i svými šípky, které na těchto silných keřích můžeme ponechat.
Do zušlechťování růží sadových bylo postupně zapojeno mnoho původním botanických druhů jako: Rosa wichuraiana, R. rugosa, R. canina, R. spinosissima, R. rubiginosa aj.

Mezi sadovými růžemi nalezneme dále několik výrazně odlišných menších skupin, které jsou uváděny samostatně i v katalozích.
Rugosa hybridy
Nejen z estetického, ale i z pěstitelského hlediska je důležité vylišovat tyto růže vzniklé hybridizací od růže svraskalé, které se poznají podle listu se zvláštním leskem. Patří mezi všestranně nejotužilejší růže, např. odrůdy bílá ´Blanka´, bílá s růžovým lemem ´Jabloňový Květ´,  světle růžová ´Dagmar Hastrup´, temně růžový ´Ruskin´.

Stolístky (Centifolia hybridy)
Růže stolisté, mají v květu opavdu natěsnáno velké množství květních plátků. Voní velmi silně, jsou značně nenáročné a mrazuvzdorné, avšak kvetou pouze počátkem léta a pak již nikoliv. Stolístkou zvláště temně fialově vybarvenou je ´Capitaine Basroger´, výjimečně nízká je Rosa centifolia minor, květ výjimečně opakuje ´ Rose des Quatre Saisons´.

Mechovky
Jsou to vlastně stolístky, které ovšem mají stopkaté žlázky na květní stopce i kalichu.
Za povšimnutí stojí růže ´Chapeau de Napoleon´, u níž je „mech“ obzvláště vyvinut.

Anglické růže
rnVyznačují se zvláštním hvězdicovitým kvadratickým utvářením květu. Dále přidávají do moderních odrůd již zapomenutou silnou vůni. V barvách jsou zastoupeny též působivé žluté a oranžové tóny. Odrůdami zde vysazenými jsou např. ´Emanuel´, ´Golden Celebration´, ´Charles Austin´.

Pnoucí růže (PN) neboli popínavé

Růže s výhony dlouhými nejméně 150 cm, obvykle ovšem 3 i více metrů, které se samy nedokáží udržet ve vzpřímené poloze a musí se vyvazovat ke konstrukcím. Květy různé velikosti (3 až 11 cm) i tvaru (jednoduchý i plný).
Růže vhodné pro pěstování u opory se někdy (zejména v cizině) ještě dále dělí na ramblery (popínavé) se zvláště dlouhými, tenkými a ohebnými výhony, které kvetou jen jednou počátkem léta menšími květy (např.sytě růžová odrůda ´Excelsa´), a na climbery (pnoucí), jenž mají výhony kratší
rna pevnější. Tyto růže opakují kvetení během roku a jejich květy jsou velké (např. červená ´Sympatie´).
Růže označované jako climbing představují mutace, jenž se odlišují od výchozí odrůdy (obvykle čajohybridu) jen delšími výhony (např. žlutě narůžovělá ´Climbing Gloria Dei´). Často u nás namrzají nebo vzhledem k velké zelené ploše mají jen málo květů.
Zvláštní pozornost si jistě zaslouží hybridní druh Rosa x kordesii (Rosa rugosa x R. wichuraiana), který se stal základem řady pěkných a zdravých pnoucích růží (např. ´Dortmund´)

Půdopokryvné (PK) neboli pokryvné růže
 

Plazivé výhony zcela pokrývají půdu, výška by neměla přesahovat 80 cm (ojediněle metr). Květy jsou malé (2 až 8 cm), často prázdné a v bohatých květenstvích. Tyto růže by neměly růst vzpřímeně, ale víceméně plazivě. Tím se liší od polyantek (PL) a polyantahybridů (PH).
Půdopokryvné růže (např. bílá Rosa x paulii, růžová ´Heidekind´, červená ´Heidefeuer´) nacházejí stále častěji uplatnění i ve veřejné zeleni a jsou nyní intenzivně šlechtěny.

Miniaturní růže (MI) neboli skalkové, trpasličí, pokojové

Růže vysoké obvykle jen 30 až 40 cm, zřídka pouze 20 cm nebo až 70 cm. Průměr květu jen 2 (zřídka 1) až 6 cm. Miniaturní růže kvetou po celou sezónu. Větší pozornost této skupině růží věnují šlechtitelé až po roce 1930.
Nyní často nabízené růže s poupaty v malých kontejnerech, mají dárkový krátkodobý charakter a pro dlouhodobější venkovní pěstování se nehodí.
Můžeme doporučit zde vysazené odrůdy: bílá ´Para-Ti´, růžová ´Degenhard´, oranžová ´Colibri´, světle červená ´Vatertag´, červená ´Alberich´
a ´Coralin´, temně červená ´Botond´ a ´Scarlet Sun Blaze´, fialová ´Cupido´, proměnlivá ´Baby Masquerade´.