Botanická zahrada HLMP uspořádala ve spolupráci s Turpanskou botanickou zahradou 5 expedic do horských a pouštních oblastí západní Cíny. Cesty byly zaměřené především na sběr rostlinného materiálu. Během cest byla pořízena bohatá fotodokumentace. S některými snímky Pavla Sekerky se můžete seznámit na výstavě Pouště Číny, která je v lednu a únoru v Návštěvnickém centru Průhonického parku.
Provincie Xinjiang je největší čínská provincie. Leží na severozápadě Číny a svým charakterem, ať již přírody tak obyvatelstva patří do Střední Asie. Provincií procházejí v rovnoběžkovém směru tři významná pásemná pohoří – na severu Altaj, ve středu Tian Shan a na jihu Kunlun, který ze severu ohraničuje Tibetskou náhorní plošinu. Pohoří uzavírají dvě bezodtoké náhorní pánve – na severu menší Džungarskou a na jihu Tarimskou.
Přírodní podmínky, tj. velké rozdíly mezi teplotami, minimum srážek a velké zasolení dělají z pouští čínské střední Asie jedno z nejextrémnějších stanovišť na naší planetě. Pro ilustraci uvádím údaje z výzkumné stanice ve Fukangu na jihu Džungarské pánve. Průměrná teplota je + 6,6 oC, maximální teplota +42,6 oC, minimální teplota -41,6 oC, průměrná lednová teplota -17 oC, roční souhrn srážek 164 mm ale výpar dosahuje 2000 mm za rok. Přitom Tarimská pánev a zvláště pak Turpanská proláklina na jejím východním okraji dosahují extrémnějších hodnot – nejvyšší naměřená teplota v Turpanu je 47.6 oC (čínský rekord) a roční souhrn srážek se na západě prolákliny pohybuje kolem 3,9 mm. V okolí města Hotan (jih Tarimské pánve) je roční souhrn srážek 35 mm, ale potenciální výpar ze zemědělsky zavlažované půdy je neuvěřitelných 25 558 mm.
Většina pouštních druhů rostlin ve střední Asii se vyskytuje v obrovském areálu začínajícím obvykle na hranicích Evropy (ale některé druhy jako Camphorosma monspeliaca, Halocnemum strobilaceum a bělostník -Krascheninnikovia ceratoides zasahují až do Španělska) a na východě dosahují do středního Vnitřního Mongolska. Na rozdíl od horských oblastí je zastoupení endemitů poměrně malé. Pestrost vegetace je daná především gradientem srážek, nadmořské výšky, dostupností podzemní vody, zasolením půdy a případně i geologickým složením substrátu.
Poměrně častým jevem, který se nezávisle objevuje u několika čeledí, je redukce listů, které jsou buď drobné, šupinovité, nebo úplně chybějí. Asimilační funkci pak přebírají stonky. K redukci listů dochází jak u bylin, tak u dřevin. K typickým zástupcům patří chvojníky (Ephedra), Eremosparton, Alhagi (oba Fabaceae), Hexinia (Asteraceae) a samozřejmě celá řada merlíkovitých. U některých dřevin (Calligonum – Polygonaceae, saxaulů a tamaryšků) se dokonce mladé větve na podzim barví a opadávají jako listy. Pouštní dřeviny s redukovanými listy jsou označované jako eremofyty.
Listové sukulence je vzácná a kromě merlíkovitých se vyskytuje u rodu Zygophyllum (Zygophyllaceae). Ztloustlé listy mají také některé kustovnice (Lycium). Rozchodníky a další zástupci čeledi Crassulaceae, což jsou typické listové sukulenty, jsou rostliny horské, do stepí a polopouští sestupuje pouze rod Rosularia.
Merlíkovité
Pouště střední Asie jsou jedním z vývojových center čeledi merlíkovitých (Chenopodiaceae) a to rodů slanobýl (Salsola – 33 druhů v provincii Xinjiang), velbloudník (Coryspermum - 6 druhů), bytel (Kochia - 7 druhů), Anabasis (8 druhů) a solnička (Sueda - 18 druhů). Merlíkovité jsou anemogamní a většina středněasijských druhů také anemochorní, což je výhodou při pravidelném výskytu silných větrů. Převaha anemogamních bylin udává další charakteristický rys středněasijských pouští – není období, kdy by se poušť pestře zbarvila květy bylin podobně jak je tomu v pouštích severní Ameriky, jižní Afriky či Austrálie. Proto také ze střední Asie nepocházejí žádné významné zahradní letničky. Semena jsou pro anemochorii přizpůsobená křídlatými výrůstky plodu (především u rodu Salsola, Anabasis) či hustými chlupy. Některé rody mají háčky pro zachycení v srsti savců (velbloudů). Lehké plody slanorožců a Kalidium plavou na vodě a roznáší je jarní záplavy.
Jedná se obvykle o rostliny se značným stupněm sukulence, který je zde ale spíše podmíněn vysokým zasolením půdy. Jsou buď jednoleté – k vývoji však potřebují celou sezónu, tj. 4 – 5 měsíců nebo se jedná o drobné keříky, vzácněji dorůstají stromových velikostí.
Vegetace Tarimské pánve
Tarimská pánev má rozlohu kolem 530 000 km2. Minimum srážek a obrovské rozdíly mezi zimní a letní teplotou ji řadí k nejextrémnějším místům na světě. Přibližně 80 % povrchu pánve je tvořeno nezpevněnými písečnými dunami pouště Takla-makan, která je druhou největší písečnou pouští světa. Duny jsou obvykle vysoké 100 – 150 m (vzácně i více než 300m), jsou barchanového typu. V poušti roste 80 druhů vyšších rostlin.
Množství srážek na celém území je nižší než 100 mm a jsou značně nepravidelné. To brání výskytu typických rostlin jiných pouští – efemerů s rychlým vegetačním cyklem, které po vydatných deštích stačí rychle vyklíčit, vykvést a zaplodit a poté odumírají a geofytům, které nepříznivé období přežívají ve formě hlíz, cibulí a oddenků a rostou při pravidelných sezónních deštích. Teoreticky by podobně jako jarní deště mohly podporovat růstefemerů a geofytů jarní záplavy. Ale není tomu tak, protože v bezotokých pánvích, do kterých se řeky rozlévají dochází ke kumulaci velkého množství solí, které vytvářejí na povrchu krustu o mocnosti i několika cm a to brání růstu většiny typických skupin efemerních bylin a merlíkovité rostliny, které zde rostou potřebují většinou celé vegetační období k vytvoření semen.
Život na poušti závisí především na řekách tekoucích z hor, které vytvářejí mohutnou řeku Tarim s mnoha rameny. V Tarimu žije 28 druhů ryb a 3 druhy žab.
Tarim se všemi rameny a přítoky naplňuje bazén podzemní vody, který je na mnoha místech přístupný hluboko kořenujícím dřevinám a oddénkatým bylinám jako rákos (Phragmites australis), Apocynum hendersonii (Apocynaceae), Sophora alopecuroides či lékořice (Glycyrrhiza). Hlubokokořenující byliny a dřeviny rostou na písečných pouštích, ve kterých vzlíná podzemní voda a je pro rostliny dostupná v hloubce kolem 5 – 10 (i více) m pod povrchem dun i na slaniskách. Většinou se však nejedná o pravé halofyty, protože prokoření pod slanou krustu a žijí z podzemní „sladké“ vody. Bazén podzemní vody vytváří paradoxní situaci, neboť na mnohých místech je pouštní vegetace tvořená jen dvěma druhy - řídkým „lesem“ topolu eufratského s podrostem rákosu.
Vegetace Džungarské pánve
Povrch Džungarské pánve je především hlinitý či kamenitý, písečné duny jsou řídké. Vegetace má pouštní či polopouštní charakter, na severu v podhůří Altaje přechází ve stepi. Srážky jsou zde častější než v Tarimské pánvi a přesahují 100 mm za rok. Část srážek je ve formě sněhu, kterého napadá až 30 cm. To umožňuje růst drobných keříků jako jsou chvojníky (Ephedra), pelyňky (Artemisia), Atraphaxis – Polygonaceae, Reamuria – Tamaricaceae i větších keřů, z nichž asi nejznámější jsou saxauly. Vyskytují se jak cibulnaté a hlíznaté geofyty, především česneky. Pro saxaulové písečné duny je chrakteristický Eremurus stenophyllus.
Hojně, zvláště na sprašových půdách jsou zastoupené také letničky. Kdo by však čekal koberce bohatě kvetoucích letniček bude zklamán – opět se jedná především o různé slanobýly (Salsola), které jsou větrosnubné a mají drobné nenápadné květy. Hřebínky plodů slanobýlů se ale zbarvují na podzim žlutě až krvavě červeně. Protože mnohdy vytváří dominantní porosty, zbarvují nápadně poušť a to tak, že barva je patrná i z vysoko letícího dopravního letadla.
Zajímavou životní formou, typickou spíše pro Africké pouště, jsou kaucidiformní sukulenty. Málokdo však ví, že se vyvinula i u několika druhů rodu Anabasis (A. cretacea, A. trumcaea, A. eriopoda). Viděl jsem prodávat sušené kaudexy větší než květáková hlavička, ale obvykle bývají menší, tak kolem 5 cm.
Skalnaté pouště
V nejsušších oblastech jsou výchozy skal pro nepřístupnost podzemní vody mrtvým pásmem, kde mnohdy na ploše větší než 1 km2 nenajdeme jedinou rostlinu. Takto pusté jsou především skalnaté svahy Turpanské prolákliny. Kamenité pouště předhůří pásmových pohoří i skalní hřbety na okrajích obou pánví mají řídkou vegetaci tvořenou především nízkými keříky chvojníků (Ephedra), Atraphaxis, dřevnatějící druhy rodu Zygophyllum či zakrsle rostoucí saxaul. Se vzrůstající výškou rostlin přibývá, dominantními se stávají pelyňky a trávy a poušť postupně přechází do stepi.
Slaniska
V menších bezodtokých pánvích či v okolí slaných jezer se vytvářejí vlhká slaniska často s krustou soli na půdním povrchu. Jsou pro ně typická společenstva slanomilných rostlin tvořených především nízkými keříky Halocnemum strobilaceum, rodem Kalidium, a vzácněji zde roste Halostachys caspica a dřevnatějícími druhy rodů Sueda, Baasia či Salsola. Keříková společenstva halofytů jsou vytvořená především v Tarimské pánvi, na podobných stanovištích Džungarské pánve se vyskytují spíše jednoleté byliny – Salicornia europaea s.l. a některé merlíky (Chenopodium).
DŘEVINY POUŠTÍ STŘEDNÍ ASIE
Tamaryškovité
Typickou dřevinou střední Asie jsou dřeviny čeledi tamaryškovitých (Tamaricaceae). Vyskytují se zde 3 rody. Reamuria jsou nízké keříky s jehlicovitými listy, které rostou v kamenitých pouštích a polopouštích. Židoviníky (Myricaria – v provincii Xinjiang 6 druhů) jsou keře či polokeře, které obvykle rostou na štěrkových náplavech vysokohorských řek, vzácněji (M. prostata) v mírně slaných bažinách.
Největším rodem čeledi jsou tamaryšky (Tamarix – 12 druhů z přibližně 60 známých druhů).
Tamaryšky jsou dřevinami starého světa, kde rostou především v aridních oblastech, slaných bažinách a na mořském pobřeží. Vyskytují se ve Středomoří, Arábii, v Africe dosahují na jih do Angoly a v celé pustinné Asii. Jeden druh, T. chinensis zasahuje na východ do Koreje a Japonska. Tamaryšky zplaněly v polopouštích západu S. Ameriky, a představují zde vážný ekologický problém, protože vytlačují domácí flóru.
Tamaryšky jsou skupina taxonomicky velice obtížná. Je to dáno jednak tím, že si jsou dosti podobné, hlavní určovací znaky ve stavbě květu jsou patrné až při větším zvětšením, některé druhy vytvářejí rozdílná květenství na jaře a v létě. A navíc dlouhou dobu chyběly údaje z Číny. V Číně nyní probíhá intenzivní studium tohoto rodu a byly popsáno 5 nových druhů.
S tamaryšky se ve střední Asii obvykle setkáme ve vysychavých slaniskách a v břehových porostech sezónních řek, vzácněji i v písečných pouštích. Tamaryšky jsou entomogamní a anemochorní. Jsou značně odolné vůči zasolení, přebytečnou sůl dokáží vylučovat žlázkami na listech. Urychlují tak přesun solí ze spodních vrstev půdy na její povrch. V určitých podmínkách tak slaný opad brání v klíčení semen vrb a topolů.
Husté větve dokáží zadržovat písek vznášející se ve větru. Ten se ukládá okolo keře, který jím prorůstá a vytváří kuželovitou dunu. Tyto duny tvořené T. arcenthoides a endemickým T. taklamakensis jsou typické pro poušť Taklamakan.
Topol eufratský
Topol euphratský patří do sekce Turanga. Topoly této sekce se vyznačují tuhými, na obou stranách sivými kožovitými listy s řapíky v průřezu oválnými. Pupeny mají chlupaté, tobolky se otevírají 3 chlopněmi. Topolu euphratskému je podobný topol P. ilicifolia, který je ale stálezelený. Roste v Africe v Keni. Ve střední Asii se dále vyskytuje topol P. pruinosa, s listy na dospělých větvích ledvinovitými a chlupatými juvenilními listy.
S trochou nadsázky lze říci, že topol eufratský je učebnice morfologie listů – má totiž neobyčejně vyvinutou různolistost. Listy mladých větví kořenových výmladků jsou úzce kopinaté, na stromu nalezneme listy jak kopinaté, vejčité, okrouhlé, kosočtverečné, celokrajné, zubaté či vroubkované.
Snadno vytváří kořenové výmladky a ve vhodných podmínkách dokáže rychle kolonializovat volný prostor. Přitom i několikahektarový les může vzniknout vegetativně z jednoho jedince, což lze snadno pozorovat, protože se jedná o stromy dvoudomé a v takto vzniklých „lesích“ se vyskytují jedinci pouze jednoho pohlaví.
Topol eufratský roste v obrovském areálu zahrnujícím severní Indii, jižní Turecko, Sýrii, Palestinu, Irán, Irák, Pakistán, Afganistán, Turkmenistán, severní Afriku od Maroka po Egypt, Kavkaz a západní Čínu. Zplaněl ve Španělsku poblíž Elche v provincii Alicante. V Tarimské pánvi vytváří rozsáhlé lesy podél řek. Zasahuje i poměrně daleko do pouště, kde jsou lesy řidší, přitom jednotlivé kmeny mívají pravidelné rozestupy dané dostupností podzemní vody. Na rozsáhlých prostorách pouště Taklamakan byl jediným rostlinným druhem, v příhodnějších podmínkách vytváří společenstva s tamaryšky, rákosem a dalšími bylinami. Topol sloužil místním obyvatelům jako zdroj palivového a stavebního dříví, velké kmeny se používali pro stavbu lodí, které používali rybáři v jezeře Lob Nor. Tenké větve se používaly jako zubní párátka, listy slouží jako nekvalitní píce. V 50-tých letech došlo především těžbou palivového dříví k výraznému zmenšení rozlohy těchto lesů. Dnes jsou největší původní lesy topolu euphratského chráněné v okolí města Luntai na ploše asi 500 ha.
Saxauly
Saxauly jsou keře či stromy, jen vzácně dorůstající výšky přes 5 m. Patří do čeledi merlíkovitých. Rod je rozšířený v Evropě (Haloxylon tamariscifolium v jižním Španělsku), Asii a Africe. Ve střední Asii rostou dva podobné druhy. Mají redukované listy, metlovité sukulentní větve, které u starších rostlin převisají. Saxaul černý (H. ammodendron syn. H. aphyllum) roste na písečných dunách, ale setkáme se s ním i na štěrkových náplavech, slaniskách a vzácně i v kamenitých pouštích. Saxaul bílý (H. persicum) vyhledává spíše váté písky. Saxauly mají mohutný kořenový systém, do hloubky jejich kořeny dosahují sice jen do 8 m, ale vodorovně dorůstají až do vzdálenosti 30 m od kmene. Z toho vyplývá, že jsou více závislé na srážkové vodě. Kořeny saxaulů účinně zpevňují písečné duny a za tímto účelem se i pěstují a pokusně vysazují. Stonky saxaulů obsahují velké množství vody a můžou v krizových situacích sloužit jako její zdroj. Saxauly jsou po staletí používány jako palivové dřevo a jen výjimečně se setkáme se staršími jedinci. V Číně je považovaný za ohrožený druh.
Calligonum
Jsou dřeviny z čeledi Polygonaceae. Rod je typický pro Asijské písečné pouště, na západ dosahuje hranic Evropy druh C. aphyllum. Mají redukovanou listovou plochu, sukulentní zelené mladé větve. Drobné květy jsou vonné, insektigamní. Plody jsou velké, u primitivnějších zástupců s lištami, takže připomínají plody jiných zástupců čeledi (C. leucocladum, rubicundum), u pokročilejších druhů mají řadu větvených úzkých výrůstků, které vytvářejí kouli. Plody se pak kutálí po povrchu pouště hnány větrem jako typičtí pouštní běžci, hromadí se v prohlubních pod dunami, kde je přesýpá písek. Zde mají také blíže k podzemní kapilární vodě a při případných deštích se zde hromadí srážky, což je vše potřebné k přežití klíčících rostlin. Nezralé plody mají kyselou, šťovíku podobnou chuť a místy slouží jako ovoce.
Vzrůstající lidská populace zvyšuje tlak na využití pouští. Okraje především Tarimské pánve a jih pánve Džungarské je zemědělsky využíván, pěstují se především bavlna, obilniny (kukuřice, rýže), zelenina, koření a ovoce. Běžná je také lignikultura sloupových, většinou hybridních topolů. V obou pánvích byla nalezena ložiska ropy, kvůli kterým byly vybudovány nové silnice, které naleziště zpřístupňují. Asi nejvýznamějším projektem bylo vybudování 522 km dlouhé silnice protínající v severojižním směru Tarimskou pánev. Jak se tento tlak projeví na pouštních ekosystémech lze jen těžko předpokládat.
Xinjiang – největší čínská správní jednotka, jejíž celý úřední název je Ujgurská autonomní oblast Xinjiang, ale většina Číňanů ji nazývána pouze provincií Xinjiang (můžeme se setkat i s českým přepisem Sin-ťiang) má rozlohu 1 600 000 km2 a žije v ní kolem 17 mil obyvatel velice pestrého národnostního složení. Charakterem ať již přírody, tak i obyvatelstva patří do Střední Asie.
Území bylo Čínským „Divokým západem“, kam směřovali vyhnanci z okolních států, skrývali se kočovníci a banditi a tuto pověst si neprávem uchovalo dodnes, takže na Evropana se číňané dívají jako na hrdinu, pokud se doví, že zde byl na měsíční expedici.
Výstava byla připravena ve spolupráci s Botanickou zahradou HLMP.
